Rok 2011 považuji za hudebně slabý. V jiných letech totiž vychází více desek mých oblíbenců a snad kromě Florence bych žádnému albu neudělil více než 8 z 10, což se mi ještě nestalo. I tak se mi toho ale líbilo hodně a, co považuju za nejdůležitější, dokázal jsem se přesvědčit k poslechu předtím mně neznámých umělců a vyšlo z toho mnoho příjemných překvapení. Na druhou stranu i mí favorité někdy přišli s deskou, která byla horší než jejich předchozí (viz Rihanna, Coldplay, Lil Wayne). Abecedně srovnaná Top 10 vypadá následovně:

	Borislav Slavov, Tilman Sillescu, Hans Zimmer, Lorne Balfe - Crysis 2 Soundtrack Naprosto dokonalá hudební kompozice k monumentální hře, mnohonásobně překonává většinu hollywoodské tvorby.
	David Guetta - Nothing But The Beat V číselném hodnocení by nedostalo ani za sedm, ale když každá písnička je tak zábavná!
	Florence + The Machine - Ceremonials V anketě bych hlasoval pro toto jako album roku, dostalo mě celé na první poslech a to mě předchozí debut zcela minul.
	Game - The R.E.D. Album Rapová nahrávka roku, všechny tři singly jsou boží a zbytek je též výborný.
	Jay-Z & Kanye West - Watch The Throne Jenom za "Murder To Excellence" by si toto umístění zasloužili, ale celé deska je zajímavá a silná, i když mnohem slabší než třeba "Fantasy".
	Lady Gaga - Born This Way Album, které jsem poslouchal nejvíce dokola a dokola... aby se mi pak hrozně ohrálo, "Hair" a "Heavy Metal Lover" jsou ale moje!
	LMFAO - Sorry For Party Rocking Tři singly "Party Rock Anthem"-"Sexy And I Know It"-"Champagne Showers" nemají chybu a na pařby v Nebi a jinde budu vždy rád vzpomínat (kdyby teda po akci vždycky nepřišli Men In Black a nevymazali mi paměť)
	Pitbull - Planet Pit V hodnocení lepší než LMFAO, singly neméně skvělé, pouštím si furt.
	The Lonely Island - Turtleneck & Chain Kdo neslyšel, tak ať to napraví, kopa srandy, ale též skvělá hudba a dokonalé featuringy.
	The Weeknd - House Of Balloons Překvapení roku, "The Morning" mě dostává a celý mixtape je výjimečný počin. Další dva už se mi tak nelíbily.

A ještě bych zmínil těchto patnáct desek, na které se hodí upozornit z následujících důvodů:
Blink 182 - Neighborhoods - bavili mě stejně jak před lety
Cliff Martinez & VA - Drive Soundtrack - dokonalé licensované skladby i atmosférické score
Coldplay - Mylo Xyloto - docela zklamání, ale "Paradise" je u mě nejpouštěnější skladbou roku
Common - The Dreamer - první jeho deska, co jsem slyšel celou, super alternativní hip-hop
Dev - The Night The Sun Came up - velmi příjemné překvapení, zábavné popové album
Drake - Take Care - Drakeova deska opět neposlouchatelná, ale ty tři singly jsou super
Foster The People - Torches - kdybych spočítal, kolikrát je za loňský rok nasdíleli lidi na FB!
Frank Ocean - Nostalgia, Ultra - zaujal na Trůnu, mixtape jsem poslechl zpětně a stálo to za to
Lil Wayne - The Carter IV - slabší než trojka, ale stále hodně dobrá
Limp Bizkit - Gold Cobra - žádná megaskvělá deska to není, ale Bizkiti jsou zpět a jde jim to!
M83 - Hurry Up, We're Dreaming - "Midnight City" je jedna ze srdcovek, hodně zajímavé album
Moby - Destroyed - Moby se mi už moc nelíbí, ale tady se mu několik skladeb podařilo
Red Hot Chili Peppers - I'm With You - velmi se povedlo a těším se na koncert
Rihanna - Talk That Talk - velké zklamání, desku vůbec neposlouchám kromě "Love" a "TTT"
The Roots - Undun - nečekal jsem, že tu budu mít tolik alternativního hip-hopu/r'n'b
+ Bonus: česká scéna - hip-hop v roce 2011 nestál za nic, takže top tři vidím překvapivě takto: 1. Tata Bojs - Ležatá osmička
2. Vypsaná fiXa - Detaily
3. Ben Cristovao - Benny Cristo

Ke svým zmateným zářiovým postům by se hodilo napsat ještě jeden. Finální. Mám to za sebou dámy a pánové. Tedy ne úplně, ale z laického pohledu je ze mě už skoro zdravý člověk. Ohlížím se za uplynulými měsíci a i když se může sedm měsíců zdát jako krátká doba, já mám pocit, že se změnilo tolik věcí, jako by uplynula dvě desetiletí. Když jsem loni v létě viděla ten nádor na rentgenovém snímku poprvé, myslela jsem na zpáteční cestě domů, že strhnu volant a raději to ukončím v nějakém stromě než plešatá na nemocničním lůžku. Věci, ale, díky Bohu, nebyly tak horké, k mému vyléčení nebyla cesta lemovaná terapiemi, ale několika operacemi. Nemocničnímu prostředí jsem se nevyhnula. Ležela jsem tam několik týdnů. Některý dny byly strašně těžký. Pamatuji se na den, kdy jsem měla takové bolesti, že jsem se nemohla ani nadechnout a vydat ze sebe jedinou hlásku. Zvláštní je, jak tam člověk propadne určitému druhu lhostejnosti. Když ležíte bez hnutí několik dní na lůžku s tím, že to jediné, čím můžete hýbat je hlava a ruce, tak logicky přijdete o možnost dodržovat základní hygienické návyky. A je vám úplně jedno, že u vaší postele stojí šest sexy mediků vy máte vlasy jako Angela Davis, preventivně je zdravíte jen kývnutím hlavy, protože promluvit znamená zamořit, a to jediné, co máte na sobě je nějaká spíchnutá rádoby košilka se šňůrkami vzadu. Prostě tam jen tak ležíte, vegetujete, posloucháte hudbu a píšete domů, ať přivezou řízky. A to si pište, že je vždycky přivezli, i když museli vážit každý den tři sta kilometrů tam a tři sta zpátky. Byly ale dny, kdy se vám chce strašně křičet. Sedíte na posteli, nedokážete si sehnout a nasadit si blbou ponožku. A když se náhodou postavíte, dělají vám společnost dvě hole jak veteránovi z války, koukáte na svojí nohu a řvete: „Tak se hýbej ty mrcho“. A ona nic. Má vás na háku. Všechno chtělo svůj čas. Ponožky, noha, i to ostatní. Víte, co byl hodně silný zážitek? Když jsem se jednou odpoledne, už za domácího ošetřování, převalila bez cizí pomoci na bok a vydržela na něm ležet déle než minutu. Volala jsem ze svého pokoje rodiče přes celý barák, ať se přijdou podívat a poplácat po zádech, jaký nejsem pašák. Asi to zní jako nejtrapnější historka čtyřiadvacetileté holky. Ale když se dostanete do situace, že se musíte všechno učit: chodit, držet tělo, válet se na bok, tak vám to přijde jako byste vyhrál školní závody v běhu. A jaké je to teď? Víte, nesnáším svoji postel. Nejraději bych ji jako v Dařbujánovi rozsekala sekyrou. Ale ještě musím hodně odpočívat. A válím se už u toho na dva boky. A neválím se jen v posteli, válím i na souši. Chodím bez berlí jako starej mazák. Troufám si říct, že kromě mých doktorů, kteří na mě neustále pracují by nezaujatý pozorovatel snad ani nic nepoznal. A to je kurva dobře! Protože já jsem věřila, že té svini nakopu prdel! Ale co já? Všichni kolem věřili a doufali, modlili se a podporovali mě. Nevím vůbec jestli slovo: Děkuji je dostatečné. A moudro na závěr? Úryvek mých milovaných Beatsteaks Under a clear blue sky, no mountain high enough no matter what will come I‘m gonna rise !

© Martin Janecký

Lenka Dusilová je hudební chameleon. S každým svým novým albem se vzdaluje pop-rockovému mainstreamu, kde startovala coby sólová zpěvačka, a otevírá posluchačstvu brány k dalším hudebním obzorům, přičemž se nebojí smíchat dohromady hladiny ticha s rockovou dravostí nebo naléhavou elektroniku s lehkou poezií a jazzovými vlnami. Novinka "Baromantika" je toho jasným příkladem. Během prosincového křtu v pražském Divadle Archa ale samozřejmě došlo také na písně starší, mezi nimi na první sólový singl "Pro tebe", který je součástí playlistu eponymního sólodebutu z roku 2000. Jak se tato píseň do dnešních dní proměnila, můžete porovnat na videích níže - první pochází právě z prosincového vystoupení v Arše, druhý je oficiální klip k singlu. S ohledem na dnešní hudební poetiku Dusilové jsou ti boxeři celkem mimo...

Když jsem poprvé dočetl "Nesnesitelnou lehkost bytí", byl jsem tak trochu zmatený. Jediný aspekt knihy, který ve mně natrvalo zůstal, je myšlenka, že člověk svůj život žije jen jednou, bez přípravy, a tudíž jeho chyby k tomu všemu chaotickému bloudění patří. Nikdy se dopředu nepřipravíte na nezkušenost nebo si necháte zkazit úsudek na cokoliv momentálním emočním laděním. Konkrétně v hudbě se pak často nevyhnete nepodstatné žánrové korelaci nebo (ač to nerad přiznávám) částečným stereotypům v uvažování o jistých umělcích (v mém případě spíš umělkyních). Zpětně se často ohlížím za svými recenzemi, protože je nevnímám jen jako slohovku na téma "album, co zrovna poslouchám". Jen málokdy si totiž k recenzím vybírám desky, jejichž vývoj měsíce nesleduji nebo které mi nejsou jakýmkoliv způsobem blízké. Zástávám názor, že recenzovat desky bez výraznějšího zájmu o žánr (či dokonce recenzovat něco jen proto, abych si do toho mohl kopnout) je přinejmenším úlet. Přesto se nebudu snažit komukoliv prohrabávat svědomí, I'm just saying. Jádrem tohoto odstavcového pudla je zruba toto: nikdy si nemysli, že tvůj momentální názor budeš mít i za měsíc, rok nebo dekádu. Na mysli teď nemám názorovou promiskuitu, ale spíše dotváření dřívějších úsudků. Mou názorovou pevnost otestovalo už mnoho desek. Jelikož nám právě skončil další rok, nabízí se chvíle na bilancování. Chtěl bych některým deskám věnovat ještě trochu energie a poupravit svůj původní verdikt. Nechci tvrdit, že mě hodnocení desek budí ze sna, ale při dlouhodobém poslechu následujících disků jsem byl nucen přehodnotit své původní stanovisko. Tak tedy, horská dráha mého svědomí se právě rozjíždí: Beyoncé - 4, nové hodnocení: 8/10 Ano, tyhle čtyřky jsou trošku povolenější, ale i přes mnoho poslechů jsem v době psaní recenze nedokázal ocenit jejich vyzrálost. Beyoncé natočila skvělou desku, která se jednoznačně vzdaluje nejvyjetějšímu mainstreamu. Na její koncerty budou stále chodit statisíce lidí a desky bude Bí prodávat jak norské máslo, ale už to nebude jen přisprostlá juchačka pro post-teenager obecenstvo. Sara Bareilles - Kaleidoscope Heart, nové hodnocení: 7/10 Upřímně je mi jasné, že Sara Bareilles nebude nejznámějsí a nejposlouchanější americká písničkářka u nás, ale přesto se o ní zmíním. Její album "Kaleidoscope Heart" jsem ověnčil šestkou. Netuším, co jsem si tou dobou myslel, ta deska má rozhodně na víc! Příjemná, žádné zádrhele, skvěle rozložený poměr balad a rychlejších trackl. Promiň mi můj omyl, Saro. Clare Maguire - Light After Dark, nové hodnocení: 8/10 Nechci pouze přidávat, v případě Clare Maguire musím udělat opak. V nadšeném druhém pohledu (v rámci recenze mé kolegyně Strakové) jsem britské zpěvačce mrskl devítku. Ač má deska své nepopiratelné kvality, z dlouhodobějšího hlediska bych dnes dal hodnocení minimálně o bod nižší. Kosmetická změna, říkáte si, ovšem rozdíl mezi 80 a 90 procenty je celkem výrazný. Z hlediska bodových hodnocení jsou toto všechny změny, které bych rád provedl. Nedá mi to, ale musím se ještě zastavit u "Born This Way" Lady Gaga. V recenzi (nad kterou sem strávil rekordní počet hodin) jsem desku označil za popovou desku dekády. A to jsem přehnal. Za body si však stále stojím. Ačkoliv se z žádné písničky nestal pořádný globální hit (a myslím, že od Lady Gaga dlouho žádný nový ani nepřijde, svět je přegagován), stále ze mě nevymizel pocit, že takové album ve vrcholném popu už dlouho nepřišlo. A to je tak zhruba vše. Mohl bych upravit hodnocení u více desek (např. debutu Markéty Konvičkové bych z mé pětky ubral na dva body z desíti), ale většína z nich je tak bezvýznamných, že už vás více nebudu obírat o čas. Tak zas někdy u udobřování mého svědomí.

Osobně nemám z roku 2011, co se desek týče, moc dobrý pocit. Vyšlo sice dost kvalitních kusů, které mě i bavily, i dost těch, které mohu považovat za poměrně zásadní, ale že by mě něco dostalo vyloženě do kolen, to ne. Výjimku tvoří francouzští M83 a jejich opus "Hurry Up, We're Dreaming". Jistě, možná by dvojalbum zasloužilo trošku protřídit (proto bych mu asi nedal desítku), ale ve finále jako celek zkrátka funguje výborně. Album roku. A další tradičně v abecedním pořadí: Björk - Biophilia Apparat - The Devil's Dance Beirut - The Rip Tide Beyoncé - 4 (popové album roku) Bon Iver - Bon Iver, Bon Iver Britney Spears - Femme Fatale Feist - Metals Gotye - Making Mirrors IAMX - Volatile Times Takahiro Kido - Fairy Tale The Weeknd - House of Balloons Wanda Jackson - The Party Ain't Over William Fitzsimmons - Gold in the Shadow Zola Jesus - Conatus

Jako vždy se urodilo hodně zajímavých skladeb (mezi ty řadím i jednotlivé kusy alb, ne jen singly) a vybrat tu nej bylo jako vždy těžké. Nakonec ale - chtě nechtě - musím vybrat islandskou královnu Björk, která pod heslem "Když všichni do mainstreamu tlačí dubstep, tak já tam protlačím breakcore" vytvořila song, který rok 2011 reprezentuje asi nejlíp - "Crystalline": A další zajímavé skladby? Jako obvykle (ti, co mě znají, vědí, že seřazování nemám rád) v abecedním pořadí: Air France - It Feels Good to Be Around You
Alex Clare - I Love You
Alex Clare - Treading Water
Apparat - Ash_Black Veil
Björk - Cosmogony
Bon Iver - Calgary
Digitalism - 2 Hearts
Feist - Bittersweet Melodies
Fleet Foxes - Sim Sala Bim
Foo Fighters - Rope
fun. - We Are Young (feat. Janelle Monáe)
Gotye - Somebody That I Used to Know (objev roku) I'm from Barcelona - Get in Line
Jarret - Nese nás proud (ano, česká guilty pleasure, na svou obhajobu jen dodám, že ta deska mě jako celek neba :-) )
Kina Grannis - In Your Arms (videoklip roku!) Korn - Get Up! (feat. Skrillex)
Lamb - Another Language
Lamb - The Spectacle
M83 - Midnight City
Metronomy - The Look
Nero - Promises
Nu-Tone - Shine in
Panda Bear - Tomboy
Peter Bjorn and John - Breaker Breaker
Shugo Tokumaru - Open a Bottle Skream - Anticipate
Summer Camp - I Want You
Takahiro Kido - All Endless Dreams
The Go! Team - Apollo Throwdown
The Naked and Famous - Young Blood
The Weeknd - The Morning
TV on the Radio - Will Do
Wanda Jackson - Shakin' All Over
Wilco - I Might
YACHT - Dystopia Zvláštní kategorie:
Nicki Minaj - Super Bass (osobní hymna roku) Vždycky mám problém s tím, co dělat se skladbami, které vyšly na deskách v závěru jednoho roku, ale bodovaly až v roce dalším. To je příklad Nicki Minaj neboli Missy Elliott třetího tisíciletí (ale zaplať pánbůh za ni!). Její "Super Bass" je tak dobře udělaná píseň, že mě neomrzela ani po tisícím poslechu, a to se nedá říct o žádném kusu z výše uvedeného seznamu. Bravo, Nicki!

Stejně jako kolegové i já si dovolím trochu zabilancovat a předestřít své ohlédnutí za hudebním rokem 2011. Bude to ohlédnutí ryze domácí, bude to ohlédnutí nikoliv albové, ale písňové. Nebudu tvrdit „toto je jistojistě píseň roku“, je to jen přehled deseti songů, které mě v uplynulém roce nejvíce na české scéně oslovily, přičemž ale musím podotknout, že ne vše se ke mně z nejrůznějších důvodů dostalo, že mě třeba dlouhohrající J.A.R. vůbec nechytli, že "Půlnoční" tu také nenajdete a že úplně běžně poslouchám hlavně punkové věci. Přesto si myslím, že je tento výběr docela pestrý a nijak zvlášť ostudný. A hlavně ho vůbec nemusíte brát v potaz… Jananas – Pražské jaro
recenze | audio/video
Debutová eponymní deska tria Jananas sice vyšla ještě v roce 2010, ale na Silvestra moc poprasku těžko mohla způsobit a být přehlížena i v bilancích roku 2011 si prostě nezaslouží. Navíc svojí náladou, výbornými hravými texty a svěží hudbou patří tento folkový soubor spíše k jaru nebo létu. A song "Pražské jaro" je podle mě taková krásná ukázka toho, jak to Jananas s hudbou myslejí, i když je zpěvačka Jana tak trochu trubka (podle slov písně, aby bylo jasno). Tata bojs – Opakování
recenze | audio/video
"Nebudeme se opakovat, nebudeme se opakovat, nebudeme se opakovat." Ležatá osmička Tata bojs se zkrátka vryla do hlavy, což ještě jistě u řady lidí umocnily podzimní koncertní show – u mě teda určitě. První singl "Opakování", v němž navzdory úvodní proklamaci pánové po opakování přímo volají, působí sice tak nějak obyčejně (u Tata bojs nemůže ale mít "obyčejný" jakýkoliv negativní význam), ale svojí vlezlostí v mých přehrávačích předčil i třeba rockovou řežbu "2031" – a to je co říct. Traband – Vetřelec
recenze | audio/video
Traband mě vloni moc nepotěšil, rockově řinčivá "Domasa" mě oslovovala přece jen více než poslední kousek Jardy Svobody a spol. nazvaný "Neslýchané", který obsahuje hlavně starší, do té doby nevydané písně v celkově poměrně klidném balení. Nicméně až hororový "Vetřelec" je výborná věc, plná krve, mrazivá, nahánějící husí kůži. Právě tím z alba vyniká a možná že právě tím si také vysloužila moje sympatie, a to nejsem žádný úchylák. Plexis – Síla v srdci
recenze | audio/video
Ať si říká, kdo chce, co chce, Plexis, ano, ti "dědouškové" scény, vydali letos jednu z nejlepších punkových desek u nás. Osobně můžu říct, že jsem byl v červnu velmi mile překvapen, a soudě dle názorů, že singl "Síla v srdci", který v těchto dnech dostává i obrazovou podobu, je punkový song roku, jsem těžko mohl být sám. Více komentovat nebudu, už toto bohatě stačí, abych byl v diskusi dobírán kvůli spřízněnosti s kapelou. The Fialky – Gangy ze základky
recenze | audio/video
První školní den vypustili Kečup a spol. skočný singl "Gangy ze základky", který není o ničem jiném než o školní šikaně. Možná nepříliš veselé téma pro začátek školy a možná vám ska už dávno leze krkem, ale tato píseň je vrcholem poslední desky pražských The Fialky nazvané "Kapitán 77" a deska je pro změnu jedním z nejlepších kusů loňské punkové produkce. Tak co dodat víc? Vypsaná fiXa – Diskokaktus
recenze | audio/video
Můžete pardubickou fiXu nenávidět za to, kam se vyvíjí, můžete tím naplnit internetové diskuse a profily na fejsbuku, ale to je tak všechno, co můžete dělat, protože nakonec si vás Márdi a spol. stejně více či méně omotají kolem prstu. U novinky "Detaily" to v mém případě trvalo o dost kratší dobu než před dvěma lety s "Klenotem", za což jistě můžou i takové diskokaktusové hlášky jako "Táta si píská Live is life a dal si s bráchou give me five" nebo "Sheena is punkrocker – a pak tvůj táta řekne radostí fuck a přes fuck nejede vlak, děda by radši Mišíka". Takže tak. Prague Conspiracy – Silence
recenze | audio/video
Původně se jmenovali Prague Ska Conspiracy, jejich frontwoman byla exotická černoška Mariana a byli čerstvým vítrem na festivalových pódiích. Vloni na podzim bylo vše jinak. Kapela již dříve vypustila ze jména slůvko ska, stejně tak se pomalu vzdalovala původnímu ska ladění repertoáru, což souviselo i s redukcí muzikantské sestavy. Vloni v říjnu nakonec kvůli mateřským povinnostem kapelu opustila i Mariana a důstojně ji nahradila Aneta Galisová, která se kdysi účastnila superstářího televizního hledání. Kapela jede dál, má pořád šťávy na rozdávání, akorát podzimní turné nebylo zrovna příliš navštěvované. A to je velká škoda! Wanastowi Vjecy – Korálky z karneolu
recenze | audio/video
Na Wanastowkách jsem vyrůstal, takže jejich probuzení v nové sestavě jsem si nemohl nechat ujít. Deska "Letíme na Wenuši" sice není excelentní kousek, ale pokud se některé z písní zařadí na nějakou případnou budoucí bestofku kromě singlového "Kulometu", tak to určitě bude skladba "Korálky z karneolu", která kráčí ve stopách nejlepších Kodymových balad a které na hodnotě ještě přidává nádherný vokál Lenky Dusilové. Kurtizány z 25. avenue – Gagarin
recenze | audio/video
Parta Tomáše Varteckého chystá na letošek nové album a jako předkrm z ní byl na konci listopadu představen singl "Gagarin", který později ve Futuru pokřtila Varteckého partnerka Anna K. "Gagarin" nemá moc společného s dávnou tvorbou Kurtizán, ovšem to před vydáním zatím poslední desky "Teorie morfické rezonance" neměl ani singl "Ubiquity 5" a nakonec hned třeba druhý song "Tesla" je kytarový nářez. Takže bacha, Gagarin vás vidí a beztak ještě přitlačí na pilu. Teda na struny. Lenka Dusilová – Ptáci
recenze | audio/video
To nejzajímavější na konec. Lenku Dusilovou mám rád jako rockerku v dobách Sluníčka, Lucie či Pusy, ale z každého jejího nového projektu doslova padám na hubu. Bylo tomu tak u Eternal Seekers, je tomu stejně nyní u "Baromantiky", kde zpěvačka krasobruslí mezi tichem, jazzem, world music, elektronikou, rockovými polohami a nevím, čím ještě, a pokaždé je to pohlazení, které jen tak nepřestane bavit, i když není ihned přístupné všem a stejně. "Ptáci" jsou takovou tanečnější baromantickou ukázkou.

Ještě než se dozvíme jak vypadal rok 2011 podle redakce musicserveru (a věřte, že to bude již brzy), tak se s vámi dovolím podělit o svá nejoblíbenější alba uplynulého roku. Jako milovník kytarovek jsem si sice loni docela zoufal, ale na nedostatek zajímavých desek jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Moje čtyřicítka vypadá následovně: 1. The Horrors - Skying 2. Destroyer - Kaputt
3. Bon Iver - Bon Iver
4. M83 - Hurry Up We're Dreaming
5. Foo Fighters - Wasting Light
6. Real Estate - Days
7. Fleet Foxes - Helplessness Blues
8. Cat’s eyes - Cat’s Eyes
9. L-VIS 1990 - Neon Dreams
10. Wilco - The Whole Love
11. Katy B - On A Mission
12. TV on the Radio - Nine Types of Light
13. Bright Eyes - The People’s Key
14. Toro Y Moi - Underneath The Pine
15. Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome
16. The Field - Looping State of Mind
17. Arctic Monkeys - Suck It and See
18. Neon Indian - Era Extraña
19. Gruff Rhys - Hotel Shampoo
20. Panda Bear - Tomboy
21. Frank Ocean - Nostalgia, Ultra
22. The Weeknd - House of Balloons
23. Washed Out - Within and Without
24. Radiohead - The King of Limbs
25. Atlas Sound - Parallax
26. Sepalcure - Sepalcure
27. CunninLynguists - Oneirology
28. Noah and the Whale - Last Night On Earth
29. PJ Harvey - Let England Shakes
30. Ghostpoet - Peanut Butter Blues & Melancholy Jam
31. Girls - Father, Son, Holy Ghost
32. Bill Callahan - Apocalypse
33. Guillemots - Walk the River
34. Cut Copy - Zonoscope
35. The Vaccines - What Did You Expect From The Vaccines?
36. FaltyDL - You Stand Uncertain
37. Tyler, the Creator - Goblin
38. Gil Scott-Heron and Jamie xx - We're New Here
39. SBTRKT - SBTRKT
40. King Creosote & Jon Hopkins - Diamond Mine

Zatímco už skoro všude bývá zvykem rekapitulovat roky v polovině prosince, na musicserveru si tradičně (a je to škoda) dáváme načas. Dle mého je tak nejvyšší čas alespoň částečně odkrýt karty. Žebříček letos bude vypadat jinak, na spoustu věcí se nedostane, a tak je blog ideální platformou k tomu podělit se o nějaké osobní špíčky. V mé soukromé excelové tabulce, kam se snažím poctivě zapisovat to nej z každých dvanácti měsíců, má své místo i kategorie Guilty Pleasure. Do ní se už někdy v březnu pohodlně usadil americký písničkář William Fitzsimmons. Jeho songy můžou znát fanoušci seriálu "Grey's Anatomy", ke mně se ale dostal náhodou při projíždění typu z Hypem.com. Tehdy se tam objevil tento remix: Pochází z desky "Derivatives", která Fitzsimmonsovi vyšla v roce 2010, a navázala tak na jeho "porozchodovou" desku "The Sparrow And The Crow". Ta je zvláštní v tom, že každá píseň na ní zní stejně, texty jsou všechny o tom, "jak jsi mě opustila, jak jsme si ublížili a jak to bolí", a album jako celek nenabídne vlastně vůbec nic neslyšeného, ale stejně to nějak funguje. Možná za to může ten Williamův uklidňující pološepot-polozpěv, který dokonale přebije i tu jeho ohavnou bezdomoveckou image (přestože by to mohl být docela fešák). Jak říkám, guilty pleasure jak vyšitá, však poslechněte: No a loni vydal William Fitzsimmons album "Gold In The Shadow". Na tom se bojí elektroniky zas trošku míň, chvilkama tam slyším dokonce Apparata. :-) Tuším, že v květnu nebo v červnu hrál v Praze, škoda že mi tenkrát nepodařilo do zdárného konce dovést komunikaci s pořadateli koncertu (respektive jim se mnou), mohlo být cédéčko, mohla být recenze a možná mohl být i report. Tak aspoň teď, tady a takhle:

Redakce Musicserveru už chystá tradiční bilanční anketu, ale ještě předtím můžete okusit jeden individuální kotrmelec 1. Julia Holter – Tragedy
2. FaltyDL – You Stand Uncertain
3. Nicolas Jaar – Space Is Only Noise
4. Rustie – Glass Swords
5. Kuedo – Severant
6. Balam Acab – Wander/Wonder
7. Andy Stott – Passed Me By / We Stay Together
8. Africa Hitech – 93 Million Miles
9. James Blake – James Blake
10. Ghostpoet – Peanut Butter Blues And Melancholy Jam 11. The Weeknd – House Of Balloons
12. Holy Other – With U EP
13. Patten – GLAQJO XAACSSO
14. The Horrors – Skying
15. Oneohtrix Point Never – Replica
16. Sepalcure – Fleur EP
17. LV – Routes
18. Frank Ocean – Nostalgia,ultra
19. Araabmusic – Electronic Dream
20. Machinedrum – Room(s) 21. John Maus – We Must Become The Pitiless Censors Of Ourselves
22. SBTRKT - SBTRKT
23. Hyetal – Broadcast
24. Blue Daisy – The Sunday Gift
25. Kurt Vile – Smoke Ring For My Halo
26. Jamie XX, Gil Scott Heron – We´re New Here
27. Bon Iver – Bon Iver
28. M83 – Hurry Up, We´re Dreaming
29. Zomby – Dedication/Nothing EP
30. L-Vis 1990 – Neon Dreams 31. Shabazz Palaces – Black Up
32. Field – Looping State Of Mind
33. Real Estate - Days