Zatímco už skoro všude bývá zvykem rekapitulovat roky v polovině prosince, na musicserveru si tradičně (a je to škoda) dáváme načas. Dle mého je tak nejvyšší čas alespoň částečně odkrýt karty. Žebříček letos bude vypadat jinak, na spoustu věcí se nedostane, a tak je blog ideální platformou k tomu podělit se o nějaké osobní špíčky. V mé soukromé excelové tabulce, kam se snažím poctivě zapisovat to nej z každých dvanácti měsíců, má své místo i kategorie Guilty Pleasure. Do ní se už někdy v březnu pohodlně usadil americký písničkář William Fitzsimmons. Jeho songy můžou znát fanoušci seriálu "Grey's Anatomy", ke mně se ale dostal náhodou při projíždění typu z Hypem.com. Tehdy se tam objevil tento remix: Pochází z desky "Derivatives", která Fitzsimmonsovi vyšla v roce 2010, a navázala tak na jeho "porozchodovou" desku "The Sparrow And The Crow". Ta je zvláštní v tom, že každá píseň na ní zní stejně, texty jsou všechny o tom, "jak jsi mě opustila, jak jsme si ublížili a jak to bolí", a album jako celek nenabídne vlastně vůbec nic neslyšeného, ale stejně to nějak funguje. Možná za to může ten Williamův uklidňující pološepot-polozpěv, který dokonale přebije i tu jeho ohavnou bezdomoveckou image (přestože by to mohl být docela fešák). Jak říkám, guilty pleasure jak vyšitá, však poslechněte: No a loni vydal William Fitzsimmons album "Gold In The Shadow". Na tom se bojí elektroniky zas trošku míň, chvilkama tam slyším dokonce Apparata. :-) Tuším, že v květnu nebo v červnu hrál v Praze, škoda že mi tenkrát nepodařilo do zdárného konce dovést komunikaci s pořadateli koncertu (respektive jim se mnou), mohlo být cédéčko, mohla být recenze a možná mohl být i report. Tak aspoň teď, tady a takhle:

Redakce Musicserveru už chystá tradiční bilanční anketu, ale ještě předtím můžete okusit jeden individuální kotrmelec 1. Julia Holter – Tragedy
2. FaltyDL – You Stand Uncertain
3. Nicolas Jaar – Space Is Only Noise
4. Rustie – Glass Swords
5. Kuedo – Severant
6. Balam Acab – Wander/Wonder
7. Andy Stott – Passed Me By / We Stay Together
8. Africa Hitech – 93 Million Miles
9. James Blake – James Blake
10. Ghostpoet – Peanut Butter Blues And Melancholy Jam 11. The Weeknd – House Of Balloons
12. Holy Other – With U EP
13. Patten – GLAQJO XAACSSO
14. The Horrors – Skying
15. Oneohtrix Point Never – Replica
16. Sepalcure – Fleur EP
17. LV – Routes
18. Frank Ocean – Nostalgia,ultra
19. Araabmusic – Electronic Dream
20. Machinedrum – Room(s) 21. John Maus – We Must Become The Pitiless Censors Of Ourselves
22. SBTRKT - SBTRKT
23. Hyetal – Broadcast
24. Blue Daisy – The Sunday Gift
25. Kurt Vile – Smoke Ring For My Halo
26. Jamie XX, Gil Scott Heron – We´re New Here
27. Bon Iver – Bon Iver
28. M83 – Hurry Up, We´re Dreaming
29. Zomby – Dedication/Nothing EP
30. L-Vis 1990 – Neon Dreams 31. Shabazz Palaces – Black Up
32. Field – Looping State Of Mind
33. Real Estate - Days

Po "Žižkovských barech" a "Sklepní holce" přichází Řezník s dalším řízným videem. Tentokráte ve spojení s De Sadem (v projektu Sodoma Gomora) kritizuje svátky klidu a míru a pohody. Ve videoklipu k singlu "Zasraný Vánoce" se dočkáme hned několika kontroverzí. Za zmínku jistě stojí šlehání borovou větvičkou přes penis či závěrečná jemná sebevražda. Zkrátka, Jiří X. Doležal bude mít letos pokažené Vánoce, protože Řezník je v současnosti dominantní personou tuzemského rapu. A vůbec nesejde na tom, že při komparaci s oběma předchozími singly, vychází ten aktuální jako jasně nejslabší a nejméně originální, a to jak ve zvukové, textové, tak i vizuální podobě.

"Půlnoční" Václava Neckáře a Umakartu ze soundtracku k filmu "Alois Nebel" si získává stále více a více posluchačů. Dokonce už vede hitparádu nejhranějších songů v českých rádiích. Je prostě taková taková klidná, hřejivá, zkrátka ideální k poslechu o adventu. Ale co řeknete na verzi od litvínovského buránka Xaviera Baumaxy?

Nikoho z nás nebaví dělat se nad Brunem Marsem. A možná nám ani tak nechybí hudba Justina Timberlakea (nebo?!), protože pářících songů je i tak už přespříliš. Ale sere nás, že už jsou pryč doby, kdy jste napsali do googlu "Justin" a byly vám poskytnuty jiné možnosti než "Bieber" a další teenage-soft-porna. A někdo o tom natočil, pár dní zpátky, i video. A co teď? LMAO?

Moc se mi nechtělo psát nějaké další pokračování k postu, který jsem před pár týdny zveřejnila, ale vzhledem k neutuchající podpoře, kterou jste mi vyjádřili v komentářích i na mém e-mailu myslím, že si nějaké informace zasloužíte, a tak jsem čekala na den, kdy bude nějaká pozitivní novinka, jež si zaslouží spatřit denní světlo. Od začátku celého toho hnusu utekly dva měsíce, od té doby jsem zařadila mezi své denní pojmy slova, která jsem do té doby neznala a ještě i teď se mi u nich zamotává jazyk, začala si zvykat na nemocniční stravu, překonávala vnitřní strachy a sžila se s myšlenkou, že prostě to tak je a nic se s tím neudělá a odvolávat se na nespravedlnost, proklínat Boha nebo obviňovat sebe, nemá smysl. Ale přiznávám, jsou dny, kdy je to hodně náročné. Ležíte v posteli a víte, že se z ní nedostanete pokud si někoho nepřivoláte a on vás z ní nezvedne. Bolesti vám neutlumí ani sebevětší dryák a ty řízky, co voní celým barákem jsou pro tělo mission impossible, protože stejně se uvnitř neohřejí déle než patnáct minut. To jsou chvíle, kdy tečou slzy proudem, ale nikdo mi na začátku boje, neříkal, že to bude snadné. Dnešním dnem se raduji, protože mě ze sna nebude děsit žádná chemoterapie, ale ehm pár prachobyčejných operací. V nemocnici potkávám lidi, kteří jsou na tom daleko hůře než já, s daleko komplikovanějším osudem a bez naděje. Tu já mám ohromnou, mám takové vyhlídky, že si i přes nevěřícnost ostatních, tady maluji pracovní budoucnost na přelom roku. A nejen tu pracovní, v hlavě si uspořádávám seznam plánů, které chci dodržet. V popředí je zdravý životní styl, ale ten vidím černě, neb v naší kantýně dělají opravdu luxusní slaninový rohlíky, ale do Dominikánské republiky si zajedu, i na Reeperbahnu se opiju, naučím se plavat a možná začnu uvažovat konečně nad rodinným životem – aby měla máma radost. Držte mi pěsti. Uvidíme se brzy.

Speciálním koncertem v pražské Tesla aréně vloni těsně před Vánocemi završily Tři sestry oslavu svých pětadvacetin. Speciální v tom smyslu, že jednak odehrály padesátku písní napříč svojí diskografií a jednak je při tom doprovázel čtyřicetičlenný orchestr a sbor Hudebního divadla Karlín. Upraveným verzím legendárních hitů jako "Kovárna" či "Mexiko" tehdy přihlíželo na sedm tisíc lidí. Nyní si budou moci koncert poslechnout i ti, kteří se na narozeniny nedostali. Nezkrácený, téměř tříhodinový záznam totiž vychází na stříbrných kotoučích a pořídit si ho bude možné v druhé půlce září buď jako pětidiskový komplet, nebo zvlášť audiozáznam na třech CD a zvlášť dvojDVD. Do té doby se můžete podívat, jak to v Tesla aréně vypadalo, na video pořízené jedním z diváků.

Věřím tomu, že jsem životní optimista. Prožila jsem hodně zásadních věcí, co se v životě prostě musí stát. Nepovedený vztahy, problémy se školou, krize v rodině, všechny tyhle ty záležitosti, co vás údajně mají formovat. Můj život už se vměstnal do mnoha formiček. Ta poslední se mi moc líbila. Znáte to, máte peníze, úžasný zaměstnání, který vám všichni závidí, plno lidí, kteří velice dobře předstírají, že jim na vás záleží. Tohle ale neznamená vůbec nic. Tuhle frázi jsem přetavila v pravdu před pár dny. Na stránkách musicserver.cz v té době řádil lítý boj mezi návštěvníky Rock For People a mými slovy, ve kterých jsem tvrdošíjně přednášela ve svém článku o koncertu My Chemical Romance, že jim vypadl zvuk. Obraceli se na mě dokonce samotní pořadatelé, nějakej týpek z Bandzone, co ho má polovina mých Facebook známých v přátelích a já nevím kdo, aby mě zpeskoval. A víte co? Mě to bylo v té době šumák! Totálně. I kdyby reakce byly ještě tvrdější a vulgárnější vůbec by pro mě nic neznamenaly. V té době jsem bojovala sama se sebou. Se svým tělem. Se svou bolestí, svým pláčem a svou slabostí. Padala jsem k zemi jako pytel brambor a nemohla se postavit na nohy. Ležela jsem v posteli několik dní a do práce chodila s opuchlým obličejem, bez make-upu v oblečení, ve kterém bych asi jindy do práce nešla. Můj veškerý životní optimismus se vytratil lusknutím prstu. Důvod? Mám nádor. O tom, že něco není v pořádku jsem tušila několik týdnů, ale kariéristické choutky mě i přes bolesti, navštívit finálně lékaře pořád zbržďovaly. První, na co jsem ale v první chvíli po vyřčení ortelu myslela byla fakt morbidní. Začala jsem přemýšlet, co mi zahrají na pohřbu. Měli to být Lamb a jejich song Gabriel. Nejraději bych se za ty myšlenky zfackovala. Protože víte, já hodlám bojovat. Rvát se jako lev. Tu odpornou věc v mém těle knockautuju na kolena. Mám totiž ještě velký plány. Chci vás ještě párkrát vytočit nějakým svým článkem. Držte mi palce. Boj začíná.

Z různých demoleaků a nahraných soundchecků, na nichž si Noel Gallagher vystřihl i písničky, které umístil na své sólové album "Noel Gallagher's High Flying Birds", je jasné, že je zaděláno na velký comeback. "Everybody's On The Run", "If I Had A Gun...", "(I Wanna Live In A Dream In My) Record Machine" i "Stop The Clocks" mají potenciál vrátit status Noela Gallaghera jako songwritera někam na úroveň roku 1996, kdy mu celá britská hudební scéna záviděla i béčka na singlech. Můžete být u toho: noelgallagher.com.

Britney Spears je momentálně zaneprázdněná na turné (kde kromě vystupování vydělává i na focení s fanoušky, momentální módní trend, který si nenechává ujít ani Kylie nebo Rihanna) a mezitím se na internet dostalo alternativní video k jejímu čtyři roky starému singlu "Gimme More". V té době měla ještě stále zataženo (doteď považuji název alba "Blackout" za tehdejší nejlepší možnou volbu) a skákala ze jednoho skandálu do druhého. A co alternativní videoklip přináší? Nové dosud neviděné záběry a více pohledů na zpěvaččino poprsí. A to už za rozkliknutí stojí, ne?