Stejně jako kolegové i já si dovolím trochu zabilancovat a předestřít své ohlédnutí za hudebním rokem 2011. Bude to ohlédnutí ryze domácí, bude to ohlédnutí nikoliv albové, ale písňové. Nebudu tvrdit „toto je jistojistě píseň roku“, je to jen přehled deseti songů, které mě v uplynulém roce nejvíce na české scéně oslovily, přičemž ale musím podotknout, že ne vše se ke mně z nejrůznějších důvodů dostalo, že mě třeba dlouhohrající J.A.R. vůbec nechytli, že "Půlnoční" tu také nenajdete a že úplně běžně poslouchám hlavně punkové věci. Přesto si myslím, že je tento výběr docela pestrý a nijak zvlášť ostudný. A hlavně ho vůbec nemusíte brát v potaz… Jananas – Pražské jaro
recenze | audio/video
Debutová eponymní deska tria Jananas sice vyšla ještě v roce 2010, ale na Silvestra moc poprasku těžko mohla způsobit a být přehlížena i v bilancích roku 2011 si prostě nezaslouží. Navíc svojí náladou, výbornými hravými texty a svěží hudbou patří tento folkový soubor spíše k jaru nebo létu. A song "Pražské jaro" je podle mě taková krásná ukázka toho, jak to Jananas s hudbou myslejí, i když je zpěvačka Jana tak trochu trubka (podle slov písně, aby bylo jasno). Tata bojs – Opakování
recenze | audio/video
"Nebudeme se opakovat, nebudeme se opakovat, nebudeme se opakovat." Ležatá osmička Tata bojs se zkrátka vryla do hlavy, což ještě jistě u řady lidí umocnily podzimní koncertní show – u mě teda určitě. První singl "Opakování", v němž navzdory úvodní proklamaci pánové po opakování přímo volají, působí sice tak nějak obyčejně (u Tata bojs nemůže ale mít "obyčejný" jakýkoliv negativní význam), ale svojí vlezlostí v mých přehrávačích předčil i třeba rockovou řežbu "2031" – a to je co říct. Traband – Vetřelec
recenze | audio/video
Traband mě vloni moc nepotěšil, rockově řinčivá "Domasa" mě oslovovala přece jen více než poslední kousek Jardy Svobody a spol. nazvaný "Neslýchané", který obsahuje hlavně starší, do té doby nevydané písně v celkově poměrně klidném balení. Nicméně až hororový "Vetřelec" je výborná věc, plná krve, mrazivá, nahánějící husí kůži. Právě tím z alba vyniká a možná že právě tím si také vysloužila moje sympatie, a to nejsem žádný úchylák. Plexis – Síla v srdci
recenze | audio/video
Ať si říká, kdo chce, co chce, Plexis, ano, ti "dědouškové" scény, vydali letos jednu z nejlepších punkových desek u nás. Osobně můžu říct, že jsem byl v červnu velmi mile překvapen, a soudě dle názorů, že singl "Síla v srdci", který v těchto dnech dostává i obrazovou podobu, je punkový song roku, jsem těžko mohl být sám. Více komentovat nebudu, už toto bohatě stačí, abych byl v diskusi dobírán kvůli spřízněnosti s kapelou. The Fialky – Gangy ze základky
recenze | audio/video
První školní den vypustili Kečup a spol. skočný singl "Gangy ze základky", který není o ničem jiném než o školní šikaně. Možná nepříliš veselé téma pro začátek školy a možná vám ska už dávno leze krkem, ale tato píseň je vrcholem poslední desky pražských The Fialky nazvané "Kapitán 77" a deska je pro změnu jedním z nejlepších kusů loňské punkové produkce. Tak co dodat víc? Vypsaná fiXa – Diskokaktus
recenze | audio/video
Můžete pardubickou fiXu nenávidět za to, kam se vyvíjí, můžete tím naplnit internetové diskuse a profily na fejsbuku, ale to je tak všechno, co můžete dělat, protože nakonec si vás Márdi a spol. stejně více či méně omotají kolem prstu. U novinky "Detaily" to v mém případě trvalo o dost kratší dobu než před dvěma lety s "Klenotem", za což jistě můžou i takové diskokaktusové hlášky jako "Táta si píská Live is life a dal si s bráchou give me five" nebo "Sheena is punkrocker – a pak tvůj táta řekne radostí fuck a přes fuck nejede vlak, děda by radši Mišíka". Takže tak. Prague Conspiracy – Silence
recenze | audio/video
Původně se jmenovali Prague Ska Conspiracy, jejich frontwoman byla exotická černoška Mariana a byli čerstvým vítrem na festivalových pódiích. Vloni na podzim bylo vše jinak. Kapela již dříve vypustila ze jména slůvko ska, stejně tak se pomalu vzdalovala původnímu ska ladění repertoáru, což souviselo i s redukcí muzikantské sestavy. Vloni v říjnu nakonec kvůli mateřským povinnostem kapelu opustila i Mariana a důstojně ji nahradila Aneta Galisová, která se kdysi účastnila superstářího televizního hledání. Kapela jede dál, má pořád šťávy na rozdávání, akorát podzimní turné nebylo zrovna příliš navštěvované. A to je velká škoda! Wanastowi Vjecy – Korálky z karneolu
recenze | audio/video
Na Wanastowkách jsem vyrůstal, takže jejich probuzení v nové sestavě jsem si nemohl nechat ujít. Deska "Letíme na Wenuši" sice není excelentní kousek, ale pokud se některé z písní zařadí na nějakou případnou budoucí bestofku kromě singlového "Kulometu", tak to určitě bude skladba "Korálky z karneolu", která kráčí ve stopách nejlepších Kodymových balad a které na hodnotě ještě přidává nádherný vokál Lenky Dusilové. Kurtizány z 25. avenue – Gagarin
recenze | audio/video
Parta Tomáše Varteckého chystá na letošek nové album a jako předkrm z ní byl na konci listopadu představen singl "Gagarin", který později ve Futuru pokřtila Varteckého partnerka Anna K. "Gagarin" nemá moc společného s dávnou tvorbou Kurtizán, ovšem to před vydáním zatím poslední desky "Teorie morfické rezonance" neměl ani singl "Ubiquity 5" a nakonec hned třeba druhý song "Tesla" je kytarový nářez. Takže bacha, Gagarin vás vidí a beztak ještě přitlačí na pilu. Teda na struny. Lenka Dusilová – Ptáci
recenze | audio/video
To nejzajímavější na konec. Lenku Dusilovou mám rád jako rockerku v dobách Sluníčka, Lucie či Pusy, ale z každého jejího nového projektu doslova padám na hubu. Bylo tomu tak u Eternal Seekers, je tomu stejně nyní u "Baromantiky", kde zpěvačka krasobruslí mezi tichem, jazzem, world music, elektronikou, rockovými polohami a nevím, čím ještě, a pokaždé je to pohlazení, které jen tak nepřestane bavit, i když není ihned přístupné všem a stejně. "Ptáci" jsou takovou tanečnější baromantickou ukázkou.

Ještě než se dozvíme jak vypadal rok 2011 podle redakce musicserveru (a věřte, že to bude již brzy), tak se s vámi dovolím podělit o svá nejoblíbenější alba uplynulého roku. Jako milovník kytarovek jsem si sice loni docela zoufal, ale na nedostatek zajímavých desek jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Moje čtyřicítka vypadá následovně: 1. The Horrors - Skying 2. Destroyer - Kaputt
3. Bon Iver - Bon Iver
4. M83 - Hurry Up We're Dreaming
5. Foo Fighters - Wasting Light
6. Real Estate - Days
7. Fleet Foxes - Helplessness Blues
8. Cat’s eyes - Cat’s Eyes
9. L-VIS 1990 - Neon Dreams
10. Wilco - The Whole Love
11. Katy B - On A Mission
12. TV on the Radio - Nine Types of Light
13. Bright Eyes - The People’s Key
14. Toro Y Moi - Underneath The Pine
15. Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome
16. The Field - Looping State of Mind
17. Arctic Monkeys - Suck It and See
18. Neon Indian - Era Extraña
19. Gruff Rhys - Hotel Shampoo
20. Panda Bear - Tomboy
21. Frank Ocean - Nostalgia, Ultra
22. The Weeknd - House of Balloons
23. Washed Out - Within and Without
24. Radiohead - The King of Limbs
25. Atlas Sound - Parallax
26. Sepalcure - Sepalcure
27. CunninLynguists - Oneirology
28. Noah and the Whale - Last Night On Earth
29. PJ Harvey - Let England Shakes
30. Ghostpoet - Peanut Butter Blues & Melancholy Jam
31. Girls - Father, Son, Holy Ghost
32. Bill Callahan - Apocalypse
33. Guillemots - Walk the River
34. Cut Copy - Zonoscope
35. The Vaccines - What Did You Expect From The Vaccines?
36. FaltyDL - You Stand Uncertain
37. Tyler, the Creator - Goblin
38. Gil Scott-Heron and Jamie xx - We're New Here
39. SBTRKT - SBTRKT
40. King Creosote & Jon Hopkins - Diamond Mine

Zatímco už skoro všude bývá zvykem rekapitulovat roky v polovině prosince, na musicserveru si tradičně (a je to škoda) dáváme načas. Dle mého je tak nejvyšší čas alespoň částečně odkrýt karty. Žebříček letos bude vypadat jinak, na spoustu věcí se nedostane, a tak je blog ideální platformou k tomu podělit se o nějaké osobní špíčky. V mé soukromé excelové tabulce, kam se snažím poctivě zapisovat to nej z každých dvanácti měsíců, má své místo i kategorie Guilty Pleasure. Do ní se už někdy v březnu pohodlně usadil americký písničkář William Fitzsimmons. Jeho songy můžou znát fanoušci seriálu "Grey's Anatomy", ke mně se ale dostal náhodou při projíždění typu z Hypem.com. Tehdy se tam objevil tento remix: Pochází z desky "Derivatives", která Fitzsimmonsovi vyšla v roce 2010, a navázala tak na jeho "porozchodovou" desku "The Sparrow And The Crow". Ta je zvláštní v tom, že každá píseň na ní zní stejně, texty jsou všechny o tom, "jak jsi mě opustila, jak jsme si ublížili a jak to bolí", a album jako celek nenabídne vlastně vůbec nic neslyšeného, ale stejně to nějak funguje. Možná za to může ten Williamův uklidňující pološepot-polozpěv, který dokonale přebije i tu jeho ohavnou bezdomoveckou image (přestože by to mohl být docela fešák). Jak říkám, guilty pleasure jak vyšitá, však poslechněte: No a loni vydal William Fitzsimmons album "Gold In The Shadow". Na tom se bojí elektroniky zas trošku míň, chvilkama tam slyším dokonce Apparata. :-) Tuším, že v květnu nebo v červnu hrál v Praze, škoda že mi tenkrát nepodařilo do zdárného konce dovést komunikaci s pořadateli koncertu (respektive jim se mnou), mohlo být cédéčko, mohla být recenze a možná mohl být i report. Tak aspoň teď, tady a takhle:

Redakce Musicserveru už chystá tradiční bilanční anketu, ale ještě předtím můžete okusit jeden individuální kotrmelec 1. Julia Holter – Tragedy
2. FaltyDL – You Stand Uncertain
3. Nicolas Jaar – Space Is Only Noise
4. Rustie – Glass Swords
5. Kuedo – Severant
6. Balam Acab – Wander/Wonder
7. Andy Stott – Passed Me By / We Stay Together
8. Africa Hitech – 93 Million Miles
9. James Blake – James Blake
10. Ghostpoet – Peanut Butter Blues And Melancholy Jam 11. The Weeknd – House Of Balloons
12. Holy Other – With U EP
13. Patten – GLAQJO XAACSSO
14. The Horrors – Skying
15. Oneohtrix Point Never – Replica
16. Sepalcure – Fleur EP
17. LV – Routes
18. Frank Ocean – Nostalgia,ultra
19. Araabmusic – Electronic Dream
20. Machinedrum – Room(s) 21. John Maus – We Must Become The Pitiless Censors Of Ourselves
22. SBTRKT - SBTRKT
23. Hyetal – Broadcast
24. Blue Daisy – The Sunday Gift
25. Kurt Vile – Smoke Ring For My Halo
26. Jamie XX, Gil Scott Heron – We´re New Here
27. Bon Iver – Bon Iver
28. M83 – Hurry Up, We´re Dreaming
29. Zomby – Dedication/Nothing EP
30. L-Vis 1990 – Neon Dreams 31. Shabazz Palaces – Black Up
32. Field – Looping State Of Mind
33. Real Estate - Days

Po "Žižkovských barech" a "Sklepní holce" přichází Řezník s dalším řízným videem. Tentokráte ve spojení s De Sadem (v projektu Sodoma Gomora) kritizuje svátky klidu a míru a pohody. Ve videoklipu k singlu "Zasraný Vánoce" se dočkáme hned několika kontroverzí. Za zmínku jistě stojí šlehání borovou větvičkou přes penis či závěrečná jemná sebevražda. Zkrátka, Jiří X. Doležal bude mít letos pokažené Vánoce, protože Řezník je v současnosti dominantní personou tuzemského rapu. A vůbec nesejde na tom, že při komparaci s oběma předchozími singly, vychází ten aktuální jako jasně nejslabší a nejméně originální, a to jak ve zvukové, textové, tak i vizuální podobě.

"Půlnoční" Václava Neckáře a Umakartu ze soundtracku k filmu "Alois Nebel" si získává stále více a více posluchačů. Dokonce už vede hitparádu nejhranějších songů v českých rádiích. Je prostě taková taková klidná, hřejivá, zkrátka ideální k poslechu o adventu. Ale co řeknete na verzi od litvínovského buránka Xaviera Baumaxy?

Nikoho z nás nebaví dělat se nad Brunem Marsem. A možná nám ani tak nechybí hudba Justina Timberlakea (nebo?!), protože pářících songů je i tak už přespříliš. Ale sere nás, že už jsou pryč doby, kdy jste napsali do googlu "Justin" a byly vám poskytnuty jiné možnosti než "Bieber" a další teenage-soft-porna. A někdo o tom natočil, pár dní zpátky, i video. A co teď? LMAO?

Moc se mi nechtělo psát nějaké další pokračování k postu, který jsem před pár týdny zveřejnila, ale vzhledem k neutuchající podpoře, kterou jste mi vyjádřili v komentářích i na mém e-mailu myslím, že si nějaké informace zasloužíte, a tak jsem čekala na den, kdy bude nějaká pozitivní novinka, jež si zaslouží spatřit denní světlo. Od začátku celého toho hnusu utekly dva měsíce, od té doby jsem zařadila mezi své denní pojmy slova, která jsem do té doby neznala a ještě i teď se mi u nich zamotává jazyk, začala si zvykat na nemocniční stravu, překonávala vnitřní strachy a sžila se s myšlenkou, že prostě to tak je a nic se s tím neudělá a odvolávat se na nespravedlnost, proklínat Boha nebo obviňovat sebe, nemá smysl. Ale přiznávám, jsou dny, kdy je to hodně náročné. Ležíte v posteli a víte, že se z ní nedostanete pokud si někoho nepřivoláte a on vás z ní nezvedne. Bolesti vám neutlumí ani sebevětší dryák a ty řízky, co voní celým barákem jsou pro tělo mission impossible, protože stejně se uvnitř neohřejí déle než patnáct minut. To jsou chvíle, kdy tečou slzy proudem, ale nikdo mi na začátku boje, neříkal, že to bude snadné. Dnešním dnem se raduji, protože mě ze sna nebude děsit žádná chemoterapie, ale ehm pár prachobyčejných operací. V nemocnici potkávám lidi, kteří jsou na tom daleko hůře než já, s daleko komplikovanějším osudem a bez naděje. Tu já mám ohromnou, mám takové vyhlídky, že si i přes nevěřícnost ostatních, tady maluji pracovní budoucnost na přelom roku. A nejen tu pracovní, v hlavě si uspořádávám seznam plánů, které chci dodržet. V popředí je zdravý životní styl, ale ten vidím černě, neb v naší kantýně dělají opravdu luxusní slaninový rohlíky, ale do Dominikánské republiky si zajedu, i na Reeperbahnu se opiju, naučím se plavat a možná začnu uvažovat konečně nad rodinným životem – aby měla máma radost. Držte mi pěsti. Uvidíme se brzy.

Speciálním koncertem v pražské Tesla aréně vloni těsně před Vánocemi završily Tři sestry oslavu svých pětadvacetin. Speciální v tom smyslu, že jednak odehrály padesátku písní napříč svojí diskografií a jednak je při tom doprovázel čtyřicetičlenný orchestr a sbor Hudebního divadla Karlín. Upraveným verzím legendárních hitů jako "Kovárna" či "Mexiko" tehdy přihlíželo na sedm tisíc lidí. Nyní si budou moci koncert poslechnout i ti, kteří se na narozeniny nedostali. Nezkrácený, téměř tříhodinový záznam totiž vychází na stříbrných kotoučích a pořídit si ho bude možné v druhé půlce září buď jako pětidiskový komplet, nebo zvlášť audiozáznam na třech CD a zvlášť dvojDVD. Do té doby se můžete podívat, jak to v Tesla aréně vypadalo, na video pořízené jedním z diváků.

Věřím tomu, že jsem životní optimista. Prožila jsem hodně zásadních věcí, co se v životě prostě musí stát. Nepovedený vztahy, problémy se školou, krize v rodině, všechny tyhle ty záležitosti, co vás údajně mají formovat. Můj život už se vměstnal do mnoha formiček. Ta poslední se mi moc líbila. Znáte to, máte peníze, úžasný zaměstnání, který vám všichni závidí, plno lidí, kteří velice dobře předstírají, že jim na vás záleží. Tohle ale neznamená vůbec nic. Tuhle frázi jsem přetavila v pravdu před pár dny. Na stránkách musicserver.cz v té době řádil lítý boj mezi návštěvníky Rock For People a mými slovy, ve kterých jsem tvrdošíjně přednášela ve svém článku o koncertu My Chemical Romance, že jim vypadl zvuk. Obraceli se na mě dokonce samotní pořadatelé, nějakej týpek z Bandzone, co ho má polovina mých Facebook známých v přátelích a já nevím kdo, aby mě zpeskoval. A víte co? Mě to bylo v té době šumák! Totálně. I kdyby reakce byly ještě tvrdější a vulgárnější vůbec by pro mě nic neznamenaly. V té době jsem bojovala sama se sebou. Se svým tělem. Se svou bolestí, svým pláčem a svou slabostí. Padala jsem k zemi jako pytel brambor a nemohla se postavit na nohy. Ležela jsem v posteli několik dní a do práce chodila s opuchlým obličejem, bez make-upu v oblečení, ve kterém bych asi jindy do práce nešla. Můj veškerý životní optimismus se vytratil lusknutím prstu. Důvod? Mám nádor. O tom, že něco není v pořádku jsem tušila několik týdnů, ale kariéristické choutky mě i přes bolesti, navštívit finálně lékaře pořád zbržďovaly. První, na co jsem ale v první chvíli po vyřčení ortelu myslela byla fakt morbidní. Začala jsem přemýšlet, co mi zahrají na pohřbu. Měli to být Lamb a jejich song Gabriel. Nejraději bych se za ty myšlenky zfackovala. Protože víte, já hodlám bojovat. Rvát se jako lev. Tu odpornou věc v mém těle knockautuju na kolena. Mám totiž ještě velký plány. Chci vás ještě párkrát vytočit nějakým svým článkem. Držte mi palce. Boj začíná.