Osobně nemám z roku 2011, co se desek týče, moc dobrý pocit. Vyšlo sice dost kvalitních kusů, které mě i bavily, i dost těch, které mohu považovat za poměrně zásadní, ale že by mě něco dostalo vyloženě do kolen, to ne. Výjimku tvoří francouzští M83 a jejich opus "Hurry Up, We're Dreaming". Jistě, možná by dvojalbum zasloužilo trošku protřídit (proto bych mu asi nedal desítku), ale ve finále jako celek zkrátka funguje výborně. Album roku. A další tradičně v abecedním pořadí: Björk - Biophilia Apparat - The Devil's Dance Beirut - The Rip Tide Beyoncé - 4 (popové album roku) Bon Iver - Bon Iver, Bon Iver Britney Spears - Femme Fatale Feist - Metals Gotye - Making Mirrors IAMX - Volatile Times Takahiro Kido - Fairy Tale The Weeknd - House of Balloons Wanda Jackson - The Party Ain't Over William Fitzsimmons - Gold in the Shadow Zola Jesus - Conatus

Jako vždy se urodilo hodně zajímavých skladeb (mezi ty řadím i jednotlivé kusy alb, ne jen singly) a vybrat tu nej bylo jako vždy těžké. Nakonec ale - chtě nechtě - musím vybrat islandskou královnu Björk, která pod heslem "Když všichni do mainstreamu tlačí dubstep, tak já tam protlačím breakcore" vytvořila song, který rok 2011 reprezentuje asi nejlíp - "Crystalline": A další zajímavé skladby? Jako obvykle (ti, co mě znají, vědí, že seřazování nemám rád) v abecedním pořadí: Air France - It Feels Good to Be Around You
Alex Clare - I Love You
Alex Clare - Treading Water
Apparat - Ash_Black Veil
Björk - Cosmogony
Bon Iver - Calgary
Digitalism - 2 Hearts
Feist - Bittersweet Melodies
Fleet Foxes - Sim Sala Bim
Foo Fighters - Rope
fun. - We Are Young (feat. Janelle Monáe)
Gotye - Somebody That I Used to Know (objev roku) I'm from Barcelona - Get in Line
Jarret - Nese nás proud (ano, česká guilty pleasure, na svou obhajobu jen dodám, že ta deska mě jako celek neba :-) )
Kina Grannis - In Your Arms (videoklip roku!) Korn - Get Up! (feat. Skrillex)
Lamb - Another Language
Lamb - The Spectacle
M83 - Midnight City
Metronomy - The Look
Nero - Promises
Nu-Tone - Shine in
Panda Bear - Tomboy
Peter Bjorn and John - Breaker Breaker
Shugo Tokumaru - Open a Bottle Skream - Anticipate
Summer Camp - I Want You
Takahiro Kido - All Endless Dreams
The Go! Team - Apollo Throwdown
The Naked and Famous - Young Blood
The Weeknd - The Morning
TV on the Radio - Will Do
Wanda Jackson - Shakin' All Over
Wilco - I Might
YACHT - Dystopia Zvláštní kategorie:
Nicki Minaj - Super Bass (osobní hymna roku) Vždycky mám problém s tím, co dělat se skladbami, které vyšly na deskách v závěru jednoho roku, ale bodovaly až v roce dalším. To je příklad Nicki Minaj neboli Missy Elliott třetího tisíciletí (ale zaplať pánbůh za ni!). Její "Super Bass" je tak dobře udělaná píseň, že mě neomrzela ani po tisícím poslechu, a to se nedá říct o žádném kusu z výše uvedeného seznamu. Bravo, Nicki!

Zatímco už skoro všude bývá zvykem rekapitulovat roky v polovině prosince, na musicserveru si tradičně (a je to škoda) dáváme načas. Dle mého je tak nejvyšší čas alespoň částečně odkrýt karty. Žebříček letos bude vypadat jinak, na spoustu věcí se nedostane, a tak je blog ideální platformou k tomu podělit se o nějaké osobní špíčky. V mé soukromé excelové tabulce, kam se snažím poctivě zapisovat to nej z každých dvanácti měsíců, má své místo i kategorie Guilty Pleasure. Do ní se už někdy v březnu pohodlně usadil americký písničkář William Fitzsimmons. Jeho songy můžou znát fanoušci seriálu "Grey's Anatomy", ke mně se ale dostal náhodou při projíždění typu z Hypem.com. Tehdy se tam objevil tento remix: Pochází z desky "Derivatives", která Fitzsimmonsovi vyšla v roce 2010, a navázala tak na jeho "porozchodovou" desku "The Sparrow And The Crow". Ta je zvláštní v tom, že každá píseň na ní zní stejně, texty jsou všechny o tom, "jak jsi mě opustila, jak jsme si ublížili a jak to bolí", a album jako celek nenabídne vlastně vůbec nic neslyšeného, ale stejně to nějak funguje. Možná za to může ten Williamův uklidňující pološepot-polozpěv, který dokonale přebije i tu jeho ohavnou bezdomoveckou image (přestože by to mohl být docela fešák). Jak říkám, guilty pleasure jak vyšitá, však poslechněte: No a loni vydal William Fitzsimmons album "Gold In The Shadow". Na tom se bojí elektroniky zas trošku míň, chvilkama tam slyším dokonce Apparata. :-) Tuším, že v květnu nebo v červnu hrál v Praze, škoda že mi tenkrát nepodařilo do zdárného konce dovést komunikaci s pořadateli koncertu (respektive jim se mnou), mohlo být cédéčko, mohla být recenze a možná mohl být i report. Tak aspoň teď, tady a takhle:

Dlouho, předlouho jsem přicházel na chuť vokálnímu projevu Beyoncé. V jejím hlase je něco, co mé uši nepěkně řezalo. A je to to něco, co si teď čím dál víc začínám zamilovávat. To něco ale není samo. Kombinuje se s pohybovým a pěveckým (a sakra vydřeným) perfekcionismem, za který může samozřejmě otec-pedant, a skutečným charismatem. Před několika dny B obdržela cenu Billboardu za přínos hudbě a na slavnostním ceremoniálu vystřihla v rámci živého předvedení svého nejnovějšího singlu "Run The World (Girls)" něco, co jsem v životě neviděl. Toto: Pravda, později vyšlo najevo, že zas až tak originální vizualizace to nebyla, ale to už je podle mě spíš ostuda toho grafického studia, které obdobnou show vytvořilo rok předtím i pro "jakousi" Lorellu Cuccarini. Ostatně porovnejte sami: Proč o tom všem ale píšu? No proto, že tahle performance vzala dech i našemu dvornímu gagistovi a mně ukázala jedno: ne suchopárná, nezáživná a pseudorebelizující Lady Gaga, ale Beyoncé bude IMNSHO královnou popu pro letošní rok. Vydala singl, který jednoduší fanoušci nepobírají, ale který vezme kritika, vydá stejně takovou desku (já tomu věřím), kterou skutečně, ale skutečně (ne jen tak na-gaga-oko) posune žánr mainstreamového popu někam dál, a ještě bude schopná to celé naživo uzpívat, udýchat i utancovat. Jako vždycky. Prostě Beyoncé run(s?) the world! A basta.