Ke svým zmateným zářiovým postům by se hodilo napsat ještě jeden. Finální. Mám to za sebou dámy a pánové. Tedy ne úplně, ale z laického pohledu je ze mě už skoro zdravý člověk. Ohlížím se za uplynulými měsíci a i když se může sedm měsíců zdát jako krátká doba, já mám pocit, že se změnilo tolik věcí, jako by uplynula dvě desetiletí. Když jsem loni v létě viděla ten nádor na rentgenovém snímku poprvé, myslela jsem na zpáteční cestě domů, že strhnu volant a raději to ukončím v nějakém stromě než plešatá na nemocničním lůžku. Věci, ale, díky Bohu, nebyly tak horké, k mému vyléčení nebyla cesta lemovaná terapiemi, ale několika operacemi. Nemocničnímu prostředí jsem se nevyhnula. Ležela jsem tam několik týdnů. Některý dny byly strašně těžký. Pamatuji se na den, kdy jsem měla takové bolesti, že jsem se nemohla ani nadechnout a vydat ze sebe jedinou hlásku. Zvláštní je, jak tam člověk propadne určitému druhu lhostejnosti. Když ležíte bez hnutí několik dní na lůžku s tím, že to jediné, čím můžete hýbat je hlava a ruce, tak logicky přijdete o možnost dodržovat základní hygienické návyky. A je vám úplně jedno, že u vaší postele stojí šest sexy mediků vy máte vlasy jako Angela Davis, preventivně je zdravíte jen kývnutím hlavy, protože promluvit znamená zamořit, a to jediné, co máte na sobě je nějaká spíchnutá rádoby košilka se šňůrkami vzadu. Prostě tam jen tak ležíte, vegetujete, posloucháte hudbu a píšete domů, ať přivezou řízky. A to si pište, že je vždycky přivezli, i když museli vážit každý den tři sta kilometrů tam a tři sta zpátky. Byly ale dny, kdy se vám chce strašně křičet. Sedíte na posteli, nedokážete si sehnout a nasadit si blbou ponožku. A když se náhodou postavíte, dělají vám společnost dvě hole jak veteránovi z války, koukáte na svojí nohu a řvete: „Tak se hýbej ty mrcho“. A ona nic. Má vás na háku. Všechno chtělo svůj čas. Ponožky, noha, i to ostatní. Víte, co byl hodně silný zážitek? Když jsem se jednou odpoledne, už za domácího ošetřování, převalila bez cizí pomoci na bok a vydržela na něm ležet déle než minutu. Volala jsem ze svého pokoje rodiče přes celý barák, ať se přijdou podívat a poplácat po zádech, jaký nejsem pašák. Asi to zní jako nejtrapnější historka čtyřiadvacetileté holky. Ale když se dostanete do situace, že se musíte všechno učit: chodit, držet tělo, válet se na bok, tak vám to přijde jako byste vyhrál školní závody v běhu. A jaké je to teď? Víte, nesnáším svoji postel. Nejraději bych ji jako v Dařbujánovi rozsekala sekyrou. Ale ještě musím hodně odpočívat. A válím se už u toho na dva boky. A neválím se jen v posteli, válím i na souši. Chodím bez berlí jako starej mazák. Troufám si říct, že kromě mých doktorů, kteří na mě neustále pracují by nezaujatý pozorovatel snad ani nic nepoznal. A to je kurva dobře! Protože já jsem věřila, že té svini nakopu prdel! Ale co já? Všichni kolem věřili a doufali, modlili se a podporovali mě. Nevím vůbec jestli slovo: Děkuji je dostatečné. A moudro na závěr? Úryvek mých milovaných Beatsteaks Under a clear blue sky, no mountain high enough no matter what will come I‘m gonna rise !

Moc se mi nechtělo psát nějaké další pokračování k postu, který jsem před pár týdny zveřejnila, ale vzhledem k neutuchající podpoře, kterou jste mi vyjádřili v komentářích i na mém e-mailu myslím, že si nějaké informace zasloužíte, a tak jsem čekala na den, kdy bude nějaká pozitivní novinka, jež si zaslouží spatřit denní světlo. Od začátku celého toho hnusu utekly dva měsíce, od té doby jsem zařadila mezi své denní pojmy slova, která jsem do té doby neznala a ještě i teď se mi u nich zamotává jazyk, začala si zvykat na nemocniční stravu, překonávala vnitřní strachy a sžila se s myšlenkou, že prostě to tak je a nic se s tím neudělá a odvolávat se na nespravedlnost, proklínat Boha nebo obviňovat sebe, nemá smysl. Ale přiznávám, jsou dny, kdy je to hodně náročné. Ležíte v posteli a víte, že se z ní nedostanete pokud si někoho nepřivoláte a on vás z ní nezvedne. Bolesti vám neutlumí ani sebevětší dryák a ty řízky, co voní celým barákem jsou pro tělo mission impossible, protože stejně se uvnitř neohřejí déle než patnáct minut. To jsou chvíle, kdy tečou slzy proudem, ale nikdo mi na začátku boje, neříkal, že to bude snadné. Dnešním dnem se raduji, protože mě ze sna nebude děsit žádná chemoterapie, ale ehm pár prachobyčejných operací. V nemocnici potkávám lidi, kteří jsou na tom daleko hůře než já, s daleko komplikovanějším osudem a bez naděje. Tu já mám ohromnou, mám takové vyhlídky, že si i přes nevěřícnost ostatních, tady maluji pracovní budoucnost na přelom roku. A nejen tu pracovní, v hlavě si uspořádávám seznam plánů, které chci dodržet. V popředí je zdravý životní styl, ale ten vidím černě, neb v naší kantýně dělají opravdu luxusní slaninový rohlíky, ale do Dominikánské republiky si zajedu, i na Reeperbahnu se opiju, naučím se plavat a možná začnu uvažovat konečně nad rodinným životem – aby měla máma radost. Držte mi pěsti. Uvidíme se brzy.

Věřím tomu, že jsem životní optimista. Prožila jsem hodně zásadních věcí, co se v životě prostě musí stát. Nepovedený vztahy, problémy se školou, krize v rodině, všechny tyhle ty záležitosti, co vás údajně mají formovat. Můj život už se vměstnal do mnoha formiček. Ta poslední se mi moc líbila. Znáte to, máte peníze, úžasný zaměstnání, který vám všichni závidí, plno lidí, kteří velice dobře předstírají, že jim na vás záleží. Tohle ale neznamená vůbec nic. Tuhle frázi jsem přetavila v pravdu před pár dny. Na stránkách musicserver.cz v té době řádil lítý boj mezi návštěvníky Rock For People a mými slovy, ve kterých jsem tvrdošíjně přednášela ve svém článku o koncertu My Chemical Romance, že jim vypadl zvuk. Obraceli se na mě dokonce samotní pořadatelé, nějakej týpek z Bandzone, co ho má polovina mých Facebook známých v přátelích a já nevím kdo, aby mě zpeskoval. A víte co? Mě to bylo v té době šumák! Totálně. I kdyby reakce byly ještě tvrdější a vulgárnější vůbec by pro mě nic neznamenaly. V té době jsem bojovala sama se sebou. Se svým tělem. Se svou bolestí, svým pláčem a svou slabostí. Padala jsem k zemi jako pytel brambor a nemohla se postavit na nohy. Ležela jsem v posteli několik dní a do práce chodila s opuchlým obličejem, bez make-upu v oblečení, ve kterém bych asi jindy do práce nešla. Můj veškerý životní optimismus se vytratil lusknutím prstu. Důvod? Mám nádor. O tom, že něco není v pořádku jsem tušila několik týdnů, ale kariéristické choutky mě i přes bolesti, navštívit finálně lékaře pořád zbržďovaly. První, na co jsem ale v první chvíli po vyřčení ortelu myslela byla fakt morbidní. Začala jsem přemýšlet, co mi zahrají na pohřbu. Měli to být Lamb a jejich song Gabriel. Nejraději bych se za ty myšlenky zfackovala. Protože víte, já hodlám bojovat. Rvát se jako lev. Tu odpornou věc v mém těle knockautuju na kolena. Mám totiž ještě velký plány. Chci vás ještě párkrát vytočit nějakým svým článkem. Držte mi palce. Boj začíná.

Na svých toulkách Berlínem, které jsem nedávno ukončila jsem viděla a hlavně slyšela přehršle zajímavé hudby. Do top fajv toho, co mě v danou chvíli nejvíce bavilo a pořád baví se dostali i britští Myriad Creatures, kteří stejně jako řada jiných kapel odjeli zkusit své štěstí do pořád hudbě zasvěcené německé metropole. 24. července chystají debutovou desku s názvem "The Right Way To Do Wrong", ze které samozřejmě pochází i debutový singl "Final Call". A proč se mi to líbí? Páč jeden ze zpěváků, tuším že se jmenuje Jamie vypadá jako Arnim Teutoburg-Weiß a to je alespoň pro mě nemalé procento jejich úspěchu v mém soukromém žebříčku (jsem holt ženská, no). Protože si (možná) vypůjčili popěvek od Deichkind z jejich party songu "Krawall und Remmidemi" a protože je to zkrátka děsně catchy.

© mtv.de

Nevím jestli jsem jediná, ale mou tradicí se stalo, že příchodem jara ke mě do sluchátek dorazí vlna lehké depky a nostalgie, kdy mi nejlepším kamarádem je samozřejmě nějaký ten cajďoš největšího kalibru. Letošní rok samozřejmě není výjimkou, i když už lehce slevuji z přecukrovanosti, která byla předtím téměř hlavní podmínkou mého jarního „hitu“. Mým letošním tahákem se stal sympatický ex-hoper Clueso, (pozor! nečíst Kluzo ale pěkně hezky, německy KLYzo) který mě teda začal znenadání bavit víc než, co mě obvykle bavívá. Splňuje všechny moje předpoklady: Lehce triviální, ale poslouchatelné a skvělé texty, které se naštěstí označení kýč lehce vyhnou. Zkrátka nemohla jsem jinak než rodáka z Erfurtu nasadit do vysokých rotací mého last.fm a nelituji. Lituji jen mých známých, kteří ho musí poslouchat se mnou a netváří se u toho moc nadšeně inu jak říká můj kamarád „Poslouchat německy zpívanou hudbu je jak dostat dlažební kostkou do xichtu“.

Link:

Jarní úklid dorazil i do mého počítače. Filtruji a promazávám věci méně potřebné nebo i ty, co mi jsou už k ničemu. A narazila jsem na jedno interview, které nikdy nikde nevyšlo. Jedná se o interview z prosince loňského roku a mnou zpovídaným interpretem byl Peter Fox. Je mi líto jen tak kliknout pravým tlačítkem na myši a dát odstranit, když vím, že jediným, kdo rozhovor četl jsem já sama, proto Vám ho tady zveřejním, protože si myslím, že pár zajímavých myšlenek se tam objevilo. A jelikož věřím v to, že drtivé většině jméno Peter Fox (MySpace.com) zhola nic neříká, berte to prosím jako malé seznámení s interpretem, jehož německy mluvící země v současné době asi nejvíce uznávají a adorují. Ahoj Petere, dneska končí tvoje první turné...
Jo, je to tak. Končím v Berlíně, v mém rodném městě, včera jsem měl tady už jeden koncert, ale na ten dnešní se těším víc, protože na guestlistu není jediné volné místo a přijdou všichni mí přátelé, takže to vidím na oslavu až do rána. Pojďme ale k tvé hudbě. Tvůj první singl "Alles Neu" zaznamenal obrovský úspěch a myslím, že klip k němu se taky povedl. Ale upřímně, neměl jsi strach nasadit v klipu černochům na hlavu masky opic?
Proč? Víš, upřímně je mi u prdele co si o tom ostatní myslí. Kdo za tím vidí nějaký druh diskriminace je to jejich věc. Já jsem si tu masku oblíkl taky a necítil jsem se nějak ponížený. Podle mě jediný problém v tom můžou vidět jen běloši, protože si hned myslí, že to černochy uráží. Navíc ty opičí masky korespondují s názvem mojí desky "Stadtaffe" (Městská opice), ale když jsem ji pojmenovával, myslel jsem tím sebe, nikoho jiného.

Alles Neu
Celý ten klip je natočený v Kreuzbergu na slavné Schlesisches Straße. Byl to náhodný výběr nebo tě k ní něco poutá?
Žiju tam, takže volba nebyla jen tak náhodná. To místo vypadá přesně, jak v představách většiny režisérů. Má něco do sebe. Můj nový videoklip k písni "Schwarz zu Blau" jsem zase natáčel na Warschauer Straße a bude plný grafit a animací, které přesně tohle místo vystihují. Mimochodem bude se tam procházet zase opice. (smích) Takže se můžem jednou dočkat, že po vzoru Die Ärzte a Beatsteaks vystoupíš na pódium a proneseš Ich bin Peter Fox aus Berlin?
Berlin je má obchodní značka, takže se to může stát. Vlastně jsem to už párkrát říkal, ale to bylo ještě s mou kapelou Seeed, ale teď je to prostě jiný... V čem?
Berlín byl vždycky největší a nejspecifičtější město Německa, je to evropský New York, všichni jsou pyšní, že v něm bydlí. Ale někteří z něj dělají cool záležitost. Možná někdy řeknu, že jsem Peter Fox z Berlína, ale spíš jako vtip. Zatím stačí ta propagace na mých fotkách a klipech. Zmínil jsi tvou kapelu Seeed. Jak se tvářili oni, že vydáš sólovku?
Připravoval jsem je na to dlouho, takže zaskočeni určitě nebyli. Chtěl jsem si vyzkoušet jiný styl než se Seeed, nazpíval jsem všechny vokály, což jsem předtím nikdy nedělal a snažil se o to, aby nikdo neřekl, že to zní jako další řadovka od Seeed. Jaký je hlavní rozdíl mezi Peterem Foxem, coby sólovým umělcem a Peterem Foxem, členen Seeed?
Tak hlavně se konečně nemusím dohadovat, kdo by měl zpívat, protože jediný, kdo se staví k mikrofonu jsem já a nad textem si sedá také Peter Fox sám za sebe a napíše ho od počátečního A až po konečné Z. Se Seeed vzniklo těch textů víc a pak se vybíralo to nejlepší z nich. Možná ti to zní cool, ale když si to někdy poslechnu tak vznikly opravdu hodně divný textový sekvence. Jak tě napadlo nahrát všechnu hudbu se symfonickým orchestrem?
Chtěl jsem vytvořit nový styl a to se mi povedlo. Vždycky jsem snil o tom, že budu zpívat s orchestrem za zády. Navíc je smrtelné kombinovat hip hop a dancehall s orchestrem, ale ustál jsem to. Myslím. To vypadá, že jsi si byl úspěchem předem jistý...
Doufal jsem v něj. Před vydáním jsem to pouštěl několika lidem a věděl, že se jim to líbí, takže jsem v ten úspěch věřil.
Haus am See
A šlo to celkem rychle. V červenci jsi v Berlíně koncertoval v jednom z nejmenších klubů, teď jsou to haly a v létě se chystá tvůj první koncert na berlínském stadionu Wuhlheide.
Víš nejdůležitější je víra. Věřil jsem, že dokážu vyprodat klub pro dva tisíce lidí, věřím, že vyprodám stadion pro sedmnáct tisíc diváků. Ale upřímně jsem překvapený a šťastný. (pozn. autora: Koncert ve Wuhlheide byl vyprodán do dvou týdnů, Peter Fox přidal další tři termíny, které byly vyprodány stejnou rychlostí) A věříš i v zahraniční úspěch?
Asi ne. Mé album je nazpíváno v němčině a alfa a omega Petera Foxe je v textech a jsem přesvědčen v to, že mnoho lidí němčina odrazuje. Německo, Rakousko a Švýcarsko, tam se podívám. Možná i do Nizozemska, to je hned za humny a Nizozemci hltají německou hudbu. Se Seeed jsme hráli v Praze a přišlo tisíc lidí to bylo výborné. Beatsteaks a Die Ärzte Roxy vyprodali, proč by to neudělal Peter Fox?
Protože, hrajou-li Die Ärzte v zahraničí tvoří devadesát procent publika němečtí fanoušci, kteří jsou ochotni za nimi jet i do Austrálie a v téhle pozici asi ještě nejsem. Koncerty v zahraničí by byly jako ruská ruleta. Toužíš opravdu po domě na jezeře a dvaceti dětech jak zpíváš v "Haus am See".
Samo sebou. Ok. Otázka na závěr. Kdy se dočkáme následovníka Stadtaffe?
Hodně jsem tento rok pracoval, potřebuju si odpočinout a začít stavět dům na jezeře a zadělávat na dvacet dětí. (smích)

Co to ta Britney jen provedla? Natočila píseň, kterou mají všichni chuť předělávat. Nejznámější je zatím verze Lily Allen, ale do sukničkáře se pustili i The All-American Rejects nebo Ladyhawke. Posledním, kdo si tuhle píseň vzal na mušku jsou moderátorka Ellen DeGeneres a dva členové Fall Out Boy Patrick Stump a Pete Wentz. No není jejich verze k popukání?

Lambada, makarena nebo třeba ten přihlouplý taneček na píseň Asereje (mělo to nějaké jméno?). Na všechno se trsalo jak o život a po celém světě. V Německu teď frčí tančit „Bibo“. A víte, co je nejhorší? Ta písnička je tak strašná až je naprosto skvělá. O víkendu jsem taky „bibovala“ a vlastně mi to vůbec nepřišlo trapný, až teď když se koukám na ten klip. Jen doufám, že se to nepřikutálí k Vám do Česka, vsadím boty, že by Bibo tančil v IFPI na prvním místě minimálně devět týdnů. *pokus o vtip*

© kellyonline.com

All I Ever Wanted, takhle pojmenovala Kelly Clarkson své čtvrté album, které vyjde už příští pondělí. Přiznám se, že jsem se na tuhle desku těšila, protože na rozdíl od P!nk nebo Avril vidím v Kelly něco výjimečného, blíže nepojmenovatelného. Zkrátka jí fandím. Byla jsem na desku zvědavá a bohudík, nebo spíše bohužel je přesně taková, jakou jsem si představovala. I když po vydání rozporuplného alba My December prohlásila zpěvačka, že teď na řadu přijde country album. Místo posluchačů čpících koňmi a koženými sedly to vidím spíše na dívky v Converskách, které potají sní o piercingu, aby dokázaly své rebelství. Je to skutečně to, co si Kelly přála? Nebo je to spíš přání Cliva Davise, ředitele její nahrávací společnosti, který jí po propadáku My December veřejně vyprášil kožich? Přikláním se k druhé možnosti. Proč? a) Poslechněte si prvních deset sekund Since U Been Gone a poté My Life Would Suck Without You. Podobnost čistě náhodná? Nemyslím si. Prostě hit, kopíruje hit. b) „Jsem pyšná, že jsem si celé album napsala sama. Na hodně písní se ale nedostalo, snad příště...“, prohlásila Kelly po vydání My December. Že by ji někdo v noci potají vykradl šuplík se všemi písničkami? Nejspíše, jinak si nemůžu vysvětlit proč rovná polovina písní na albu byla už v minulosti nahrána někým jiným. Po kritice snesené na již několikrát zmíněnou desku My December si postěžovala, že jí nahrávací společnost nutila prezentovat v médiích jen jednu, podle nich nejhitovější píseň. Škoda, že teď si nepostěžuje, pravděpodobně oprávněně, že ji nahrávací společnost nutí prezentovat pod deskou, za kterou si dle mého názoru nestojí. PS: Ale jinak je ta deska skvělá.

Chvíle, kdy jsem se chystala na své první interview se dá označit za archaickou vzpomínku. Připravovala jsem se na to několik týdnů dopředu, baterky z diktafonu trýznila v nabíječce tři dny a sondovala rady od všech, kteří byli na ráně. Tu nejcennější jsem dostala od svého nynějšího kolegy z musicserveru. A to: "Připrav se na to, že ty největší nicky nadělají nejvíc cavyků". A je to pravda. Zůstanu korektní a nebudu uvádět žádná jména. První nepříjemná zkušenost přišla s jednou českou kapelou před jejich festivalovým vystoupením. Všechno se zdálo být domluvené, manager byl ve všech směrech velice ochotný, stanovil místo, čas a kupodivu byla kapela přesná jako hodinky. Většinou se totiž setkávám i s hodinovými posuny, hlavně kvůli prestižnějším médiím, které mají samozřejmě před českými prcky přednost. Ale zpátky z české kapele. Usadili jsme se v press stanu a ještě než jsem zmáčkla na svém diktafonu ON, mi oznámil frontman kapely: "A prosím tě, zkrať to, mám docela hlad a čeká na mě venku moje holka". Chtě nechtě, tohle mi prostě vzalo vítr z plachet a jakkoli jsem se snažila být co nejstručnější a vybírala ty nejzajímavější otázky, výraz kapelníka jak se neustále koukal na hodinky byl znervózňující. Druhý a doufám, že na dlouho poslední případ se mi stal loni v prosinci. Inteview mělo proběhnout v kultovním berlínském klubu SO36 s jednou u nás ještě neznámou kapelou. Opět jsme si ujasnili místo, čas, vyměnili telefonní čísla a domluvili se na akreditaci. Dvě hodiny před domluveným srazem se mi rozezvonil telefon a na druhém konci drátu se ozval manažer: "Prosím tě, ani nechoď, kapela dnes nemá moc náladu, interview odkládáme na neurčito". Ani jsem nestačila říct "Ok, nevadí" a už se ozvalo pípání položeného sluchátka volajícího. V obou situacích jsem se necítila zrovna nejlépe, ale snažila jsem se to ve svých myšlenkách vykompenzovat tím, že to nebyla moje chyba. O to je pak příjemnější vzpomínat na rozhovory s těmi, kteří opravdu něco dokázali a chovali se vstřícně, že jsem si až v duchu říkala: "Páni, ty bych brala domů". Ale o tom snad někdy jindy.