Nemám rád akční filmy. Tato má vlastnost výrazným způsobem ovlivňuje výběr filmů, na které se vypravím do multikina, jež mám dvě minuty od domova. Nabušení borci ozbrojeni samopaly, luky, šípy, kamením a "cool" hláškami mi vždycky přišli naprosto trapní a neměl jsem jedinou chuť trávit s nimi více času, než bylo nezbytně nutné (= dobrovolně žádný). Na druhou stranu mám rád filmy, ve kterých se nějakým způsobem prolíná realita a snový, resp. fantasy svět. A nemusí jít zrovna o středoveké vesnické pranice, ale prostě volná fantazie a uvolněné pásmo nádherných nápadů. Už jen proto mezi moje oblíbené filmy patří "Faunův labyrint", "Pevné pouto" nebo "Cesta do fantazie". Spojit však akční film s "matrixovými" postupy a světem snů, který projektují designéři (už jen ta představa! architekti snů!), zatímco jiní je hostují byl vynikající nápad. Ovšem posunout ho ještě dál a nořit sny do snů a dokonce i sny do snů uvnitř jiných snů na mě působilo neuvěřitelně přitažlivě. Když si pak autoři navíc začli hrát si s fyzikálními zákony jednotlivých vnořených snů (scéna se snícími lidmi v padající dodávce, jejichž představy jsou díky tomu ve stavu bez tíže), byl jsem už naprosto odrovnaný. Nejzajímavější však je, že celý akčňák pohání emotivní a křehká substance zvaná láska. Vše mi díky tomu přišlo uvěřitelnější. Hrdinové se totiž nesnažili zachránit svět, ani zastavit super-zlého megapadoucha, ale najít klid duše, setkat se znovu s milovanými a očistit se od minulosti. Geniální. Akční scény jsem si pak díky všem kladům filmu dokonce začal užívat, protože mi nepřišly tak ploše jednoúčelné, ale někdy až šibalsky rafinované. Když se mi několikrát stalo, že jsem skoro i nedýchal, jak jsem byl napnutý, tak jsem si uvědomil, že některé akční filmy mě prostě zajímat mohou. "Počátek" je jeden z nich a rozhodně se něj do kina vypravím podruhé. Více než doporučuji!