Věřím tomu, že jsem životní optimista. Prožila jsem hodně zásadních věcí, co se v životě prostě musí stát. Nepovedený vztahy, problémy se školou, krize v rodině, všechny tyhle ty záležitosti, co vás údajně mají formovat. Můj život už se vměstnal do mnoha formiček. Ta poslední se mi moc líbila. Znáte to, máte peníze, úžasný zaměstnání, který vám všichni závidí, plno lidí, kteří velice dobře předstírají, že jim na vás záleží. Tohle ale neznamená vůbec nic. Tuhle frázi jsem přetavila v pravdu před pár dny.
Na stránkách musicserver.cz v té době řádil lítý boj mezi návštěvníky Rock For People a mými slovy, ve kterých jsem tvrdošíjně přednášela ve svém článku o koncertu My Chemical Romance, že jim vypadl zvuk. Obraceli se na mě dokonce samotní pořadatelé, nějakej týpek z Bandzone, co ho má polovina mých Facebook známých v přátelích a já nevím kdo, aby mě zpeskoval. A víte co? Mě to bylo v té době šumák! Totálně. I kdyby reakce byly ještě tvrdější a vulgárnější vůbec by pro mě nic neznamenaly.
V té době jsem bojovala sama se sebou. Se svým tělem. Se svou bolestí, svým pláčem a svou slabostí. Padala jsem k zemi jako pytel brambor a nemohla se postavit na nohy. Ležela jsem v posteli několik dní a do práce chodila s opuchlým obličejem, bez make-upu v oblečení, ve kterém bych asi jindy do práce nešla. Můj veškerý životní optimismus se vytratil lusknutím prstu. Důvod? Mám nádor.
O tom, že něco není v pořádku jsem tušila několik týdnů, ale kariéristické choutky mě i přes bolesti, navštívit finálně lékaře pořád zbržďovaly. První, na co jsem ale v první chvíli po vyřčení ortelu myslela byla fakt morbidní. Začala jsem přemýšlet, co mi zahrají na pohřbu. Měli to být Lamb a jejich song Gabriel. Nejraději bych se za ty myšlenky zfackovala. Protože víte, já hodlám bojovat. Rvát se jako lev. Tu odpornou věc v mém těle knockautuju na kolena. Mám totiž ještě velký plány. Chci vás ještě párkrát vytočit nějakým svým článkem. Držte mi palce. Boj začíná.
Facebook
Jagg.cz
Digg
RSS 2.0