Moc se mi nechtělo psát nějaké další pokračování k postu, který jsem před pár týdny zveřejnila, ale vzhledem k neutuchající podpoře, kterou jste mi vyjádřili v komentářích i na mém e-mailu myslím, že si nějaké informace zasloužíte, a tak jsem čekala na den, kdy bude nějaká pozitivní novinka, jež si zaslouží spatřit denní světlo. Od začátku celého toho hnusu utekly dva měsíce, od té doby jsem zařadila mezi své denní pojmy slova, která jsem do té doby neznala a ještě i teď se mi u nich zamotává jazyk, začala si zvykat na nemocniční stravu, překonávala vnitřní strachy a sžila se s myšlenkou, že prostě to tak je a nic se s tím neudělá a odvolávat se na nespravedlnost, proklínat Boha nebo obviňovat sebe, nemá smysl. Ale přiznávám, jsou dny, kdy je to hodně náročné. Ležíte v posteli a víte, že se z ní nedostanete pokud si někoho nepřivoláte a on vás z ní nezvedne. Bolesti vám neutlumí ani sebevětší dryák a ty řízky, co voní celým barákem jsou pro tělo mission impossible, protože stejně se uvnitř neohřejí déle než patnáct minut. To jsou chvíle, kdy tečou slzy proudem, ale nikdo mi na začátku boje, neříkal, že to bude snadné. Dnešním dnem se raduji, protože mě ze sna nebude děsit žádná chemoterapie, ale ehm pár prachobyčejných operací. V nemocnici potkávám lidi, kteří jsou na tom daleko hůře než já, s daleko komplikovanějším osudem a bez naděje. Tu já mám ohromnou, mám takové vyhlídky, že si i přes nevěřícnost ostatních, tady maluji pracovní budoucnost na přelom roku. A nejen tu pracovní, v hlavě si uspořádávám seznam plánů, které chci dodržet. V popředí je zdravý životní styl, ale ten vidím černě, neb v naší kantýně dělají opravdu luxusní slaninový rohlíky, ale do Dominikánské republiky si zajedu, i na Reeperbahnu se opiju, naučím se plavat a možná začnu uvažovat konečně nad rodinným životem – aby měla máma radost. Držte mi pěsti. Uvidíme se brzy.