Ke svým zmateným zářiovým postům by se hodilo napsat ještě jeden. Finální. Mám to za sebou dámy a pánové. Tedy ne úplně, ale z laického pohledu je ze mě už skoro zdravý člověk. Ohlížím se za uplynulými měsíci a i když se může sedm měsíců zdát jako krátká doba, já mám pocit, že se změnilo tolik věcí, jako by uplynula dvě desetiletí. Když jsem loni v létě viděla ten nádor na rentgenovém snímku poprvé, myslela jsem na zpáteční cestě domů, že strhnu volant a raději to ukončím v nějakém stromě než plešatá na nemocničním lůžku. Věci, ale, díky Bohu, nebyly tak horké, k mému vyléčení nebyla cesta lemovaná terapiemi, ale několika operacemi. Nemocničnímu prostředí jsem se nevyhnula. Ležela jsem tam několik týdnů. Některý dny byly strašně těžký. Pamatuji se na den, kdy jsem měla takové bolesti, že jsem se nemohla ani nadechnout a vydat ze sebe jedinou hlásku. Zvláštní je, jak tam člověk propadne určitému druhu lhostejnosti. Když ležíte bez hnutí několik dní na lůžku s tím, že to jediné, čím můžete hýbat je hlava a ruce, tak logicky přijdete o možnost dodržovat základní hygienické návyky. A je vám úplně jedno, že u vaší postele stojí šest sexy mediků vy máte vlasy jako Angela Davis, preventivně je zdravíte jen kývnutím hlavy, protože promluvit znamená zamořit, a to jediné, co máte na sobě je nějaká spíchnutá rádoby košilka se šňůrkami vzadu. Prostě tam jen tak ležíte, vegetujete, posloucháte hudbu a píšete domů, ať přivezou řízky. A to si pište, že je vždycky přivezli, i když museli vážit každý den tři sta kilometrů tam a tři sta zpátky. Byly ale dny, kdy se vám chce strašně křičet. Sedíte na posteli, nedokážete si sehnout a nasadit si blbou ponožku. A když se náhodou postavíte, dělají vám společnost dvě hole jak veteránovi z války, koukáte na svojí nohu a řvete: „Tak se hýbej ty mrcho“. A ona nic. Má vás na háku. Všechno chtělo svůj čas. Ponožky, noha, i to ostatní. Víte, co byl hodně silný zážitek? Když jsem se jednou odpoledne, už za domácího ošetřování, převalila bez cizí pomoci na bok a vydržela na něm ležet déle než minutu. Volala jsem ze svého pokoje rodiče přes celý barák, ať se přijdou podívat a poplácat po zádech, jaký nejsem pašák. Asi to zní jako nejtrapnější historka čtyřiadvacetileté holky. Ale když se dostanete do situace, že se musíte všechno učit: chodit, držet tělo, válet se na bok, tak vám to přijde jako byste vyhrál školní závody v běhu. A jaké je to teď? Víte, nesnáším svoji postel. Nejraději bych ji jako v Dařbujánovi rozsekala sekyrou. Ale ještě musím hodně odpočívat. A válím se už u toho na dva boky. A neválím se jen v posteli, válím i na souši. Chodím bez berlí jako starej mazák. Troufám si říct, že kromě mých doktorů, kteří na mě neustále pracují by nezaujatý pozorovatel snad ani nic nepoznal. A to je kurva dobře! Protože já jsem věřila, že té svini nakopu prdel! Ale co já? Všichni kolem věřili a doufali, modlili se a podporovali mě. Nevím vůbec jestli slovo: Děkuji je dostatečné. A moudro na závěr? Úryvek mých milovaných Beatsteaks Under a clear blue sky, no mountain high enough no matter what will come I‘m gonna rise !