Jsem si stoprocentně jistý, že to, čím si zrovna procházím, si prožila většina lidí, kteří kdy veřejně publikovali své názory, přesto jsem se o tom rozhodl trochu rozepsat. Jako obrovský hudební fanoušek jsem se dostal k postu redaktora jednoho z největších českých webů o muzice - musicserveru. Byl jsem vysloveně nadšený a začal chrlit jeden článek za druhým, protože mě to bavilo, dodávalo mi to pocit uspokojení. Nikdy jsem si neuvědomoval, že můj zájem o hudbu v sobě nese takový potenciál. Konečně mi došlo, že ty stovky hodin strávené čltením nejrůznějších článků, recenzí, posloucháním v průměru osmi hodin hudby denně ve mně zanechá stopu - všeobecný rozhled po žánru, který je mi nejbližší, vypilování si vlastního (ne)vkusu atd. Má důvěra ve vlastní názor byla stoprocentní. Jenže po mnoha letech fušování do řemesla jiným recenzentům svými komentáři jsem se dostal na druhý břeh této internetové reality a začal se sám stýkat s kritikou vlastních názorů. Bohužel internetová anonymita dodává jistým lidem pocit, že v těchto vodách neplatí zásady slušného chování a z paty tahají jeden nevybíravý výraz za druhým. Ale proč? Tak předně - mé články jsou zaměřené na pop music. Tedy na styl, který je všem lidem nejvíc na očích, denně ho servíruje většina rádií a televizí. Ačkoliv se osobně domnívám, že většinovým (= masovým) stylem je spíše rock a jeho odnože (už jen proto, že se k němu veřejně hlásí obrovské množství lidí), pop je všudypřítomný a tak si každý myslí, že mu rozumí a může ho soudit. Kdyby denně hrál v rádiu pouze hip-hop, situace by byla stejná - při každé nové hip-hopové recenzi by se objevovali jedinci, kteří by po letmém seznámení se s jedním, dvěma hity nebáli nahlas vykřikovat "a proč má tahle sračka osmičku" a "jak může tohle někdo poslouchat" a "redaktor je asi úplný debil, když se mu to líbí" atd... Bohužel všude je pop a tak máme národ plný odborníků na tento žánr. Vysvětlete ale metalistovi, že Gaga je jednoduše naprosto výborný pop. Vysvětlete rockerovi, že i hudební seriály mohou mít hloubku. Vždycky mě napadá - co kdybych si na youtube vyhledal dvě nějaké nové metalové písničky (tedy něco, co absolutně neposlouchám) a pak bych zavítal do diskuze pod některým z článků a začal kolem sebe metat "tohle je šílený!!! jak to můžete poslouchat!!! proč to dostalo sedmičku??? to si nezaslouží ani bod!" a podobné. Příbližně tak nějak totiž vypadají některé diskuze. Posluchači by si měli uvědomit, že i popová deska může dostat osm, devět, deset bodů. V rámci svého žánru může jít o mimořádné výraznou desku s aspekty, které převyšují konkurenci. Sebelepší popová deska se však metalistovi nikdy líbit nebude. A měl by tak aspoň zařadit zpátečku a zdržovat se urážlivých komentářů (a neodvolávat se na "svobodu slova", protože kdyby každý trávil tím, že komentuje věci, které nemá rád, tak by asi nedělal nic jiného). Bohužel to už je povaha Čechů - mají názor na vše, mají potřebu ho vždy uplatnit, všemu bezchybně rozumějí a mají ve všem obrovský přehled a věnují mnoho svého času rozdáváním negativních výblitků, místo aby se radši věnovali něčemu, co je baví. Samožřejmě něco jiného je, když se deska v rámci tvorby interpreta / žánru opravdu nepovede. Pak negativní komentáře beru. Pokud jsou alespoň trochu konstruktivní. Chápu totiž, že každý má vkus jiný a někomu se může líbit i jinak kritikou strhaná deska a naopak. Abych to uzavřel, mám pár stručných ponaučení pro všechny netolerantní a agresivní čtenáře: a) čtěte recenze a články o interpretech, které máte rádi
b) pokud vás text něčím nadzvedne z židle, napočítejte do deseti a poté napište výstižný a emocí zbavený názor, absence vulgarit je považovaná za automatickou
c) myslete na to, že i redaktor je jenom člověk s vlastními preferencemi, které nemusejí být vždy shodné s těmi vašimi
d) i pop je žánr, který dokáže plodit povedené desky Závěrem chci jen upozornit, že nemám nic proti metalistům. Uvádím je zcela jen jako příklad. A to z toho důvodu, že má empatie mi dovoluje vžít se právě do jejich pocitů a názorů na pop, jelikož já metal absolutně nevyhledávám a dokázal bych na něm (stejně jako oni na popu) najít desítky věcí, které nesnáším.

Euforická nálada a veselý smích mi k Ivetě Bartošové nějak nepasuje. Po tolika životních kotrmelcích a pádech, když už všichni mysleli, že hlouběji padat nemůže, mi nový song "Heja Heja" (a póza v něm) nějak nejdou dohromady. Iveta v něm zpívá, že konečně je zase šťastná. Paráda, možná by ale měla radost ventilovat něčím jiným, než hudbou, protože jinak z toho vzejde něco podobného jako song, jenž si můžete poslechnout pod touto zprávou. Myslím, že by Iveta mohla klidně zkusit zažádat o duet se skupinou LuŠtěLa, protože se oficiálně dostala na jejich úroveň. P.S.: Pokud byste při hledání aktualit o zpěvačce nějakou náhodou zabloudili na její oficiální stránky, pak se připravte na né příliš vydařenou photoshopovou práci a hrubku v úvodním prohlášení.

Nemám rád akční filmy. Tato má vlastnost výrazným způsobem ovlivňuje výběr filmů, na které se vypravím do multikina, jež mám dvě minuty od domova. Nabušení borci ozbrojeni samopaly, luky, šípy, kamením a "cool" hláškami mi vždycky přišli naprosto trapní a neměl jsem jedinou chuť trávit s nimi více času, než bylo nezbytně nutné (= dobrovolně žádný). Na druhou stranu mám rád filmy, ve kterých se nějakým způsobem prolíná realita a snový, resp. fantasy svět. A nemusí jít zrovna o středoveké vesnické pranice, ale prostě volná fantazie a uvolněné pásmo nádherných nápadů. Už jen proto mezi moje oblíbené filmy patří "Faunův labyrint", "Pevné pouto" nebo "Cesta do fantazie". Spojit však akční film s "matrixovými" postupy a světem snů, který projektují designéři (už jen ta představa! architekti snů!), zatímco jiní je hostují byl vynikající nápad. Ovšem posunout ho ještě dál a nořit sny do snů a dokonce i sny do snů uvnitř jiných snů na mě působilo neuvěřitelně přitažlivě. Když si pak autoři navíc začli hrát si s fyzikálními zákony jednotlivých vnořených snů (scéna se snícími lidmi v padající dodávce, jejichž představy jsou díky tomu ve stavu bez tíže), byl jsem už naprosto odrovnaný. Nejzajímavější však je, že celý akčňák pohání emotivní a křehká substance zvaná láska. Vše mi díky tomu přišlo uvěřitelnější. Hrdinové se totiž nesnažili zachránit svět, ani zastavit super-zlého megapadoucha, ale najít klid duše, setkat se znovu s milovanými a očistit se od minulosti. Geniální. Akční scény jsem si pak díky všem kladům filmu dokonce začal užívat, protože mi nepřišly tak ploše jednoúčelné, ale někdy až šibalsky rafinované. Když se mi několikrát stalo, že jsem skoro i nedýchal, jak jsem byl napnutý, tak jsem si uvědomil, že některé akční filmy mě prostě zajímat mohou. "Počátek" je jeden z nich a rozhodně se něj do kina vypravím podruhé. Více než doporučuji!

Důkazem tvrzení v titulku může být fakt, že se stala předmětem nespočtu parodií a různých videí, které napodobují každý její pohyb. Že by se rodila opravdu nová ikona, která jednou vystřídá Madonnu? Ať už je to pravda a nebo brzy Gaga odejde tam, odkud přišla, podívejte se na celkem vtipnou parodii klipu Telephone, o které sama Lady Fu***ng Gaga řekla, že je možná lepší než originál.

Na netu se objevil sampler nové desky předáků neexistujícího žánru nu-rave. Jásejme a veselme se? Víte jak to dopadne, když vám studio začne kecat do vaší práce a vy je poslechnete? Asi tak jako těch šest skladeb Klaxons co uniklo na net, tj.: nuda, ze který se rolujou ponožky. Nevim jestli to byl Bůh nebo Dom Cobb, kdo mi vnuknul tu varující myšlenku že by to tak vážně mohlo dopadnout, ale díky za to. Jistě, je to jen sampler a já sem idiot, že dělam závěry. I kdyby ale zbylé skladby (4) byly geniální, "Surfing The Void" může být maximálně dobrá. Člověk by po takové době čekal i víc. Když se podíváte kam to (hlavně u nás) opomíjení These New Puritans dotáhli, je to k smíchu. A jestli už jsou momenty, kdy vás něco z těch šesti skladeb baví, zní to jako sample z "Myths Of The Near Future". Ale třeba se pletu, jen tak brblám, jasný ?

Během prvního večera na Colours Of Ostrava, při čekání na Dulsori, jsem v prostoru pro fotografy fotil diváky v první řadě. Mezi nimi byla i tato slečna/paní, která vypadá jako Sheryl Crow zamlada. Nejdříve se do objektivu usmála a pak usnula, tak nevím… Kliknutím zvětšíte, třeba dotyčnou poznáte a řeknete jí, ať mi napíše, že tu fotku mám dát pryč.

Jak už bylo psáno jinde, k létu patří muzika, festivaly, holky, kluci a tak. Tomáš Klus toto léto absolvoval a ještě podstoupí několik stovek focení s fanynkami. Dobře mu tak! Kliknutím fotku zvětšíte.

Na stránkách hudebního magazínu Billboard existuje výborná rubrika "Mashup Mondays", ve které umělci, více či méně známí, interpretují po svém písně jiných. Možná by se to mělo jmenovat "Cover Mondays" (přeci jen, pod termínem mashup si spíše představím spojení dvou či více zdánlivě nesourodých skladeb do jedné), ale jedná se o velmi zajímavou aktivitu. Však se podívejte, jak Matisyahu okoření beatboxem "Use Somebody" od Kings Of Leon nebo jak duo Nikki & Rich předělá hit Muse "Uprising" do soulu či jak se popasuje Florence And The Machine s R&B baladou "I Don't Wanna Know". Stránky "Mashup Mondays" jsou zde (před každým klipem je krátká reklama).

Nejlepší, nejšílenější, k zulíbání: Mike Patton!

Přesně před sedmdesáti lety, 7. července 1940, se v Liverpoolu narodil Richard Starkey. Ringo, k sedmdesátinám všechno nejlepší! Peace & Love.