Jarní úklid dorazil i do mého počítače. Filtruji a promazávám věci méně potřebné nebo i ty, co mi jsou už k ničemu. A narazila jsem na jedno interview, které nikdy nikde nevyšlo. Jedná se o interview z prosince loňského roku a mnou zpovídaným interpretem byl Peter Fox. Je mi líto jen tak kliknout pravým tlačítkem na myši a dát odstranit, když vím, že jediným, kdo rozhovor četl jsem já sama, proto Vám ho tady zveřejním, protože si myslím, že pár zajímavých myšlenek se tam objevilo. A jelikož věřím v to, že drtivé většině jméno Peter Fox (MySpace.com) zhola nic neříká, berte to prosím jako malé seznámení s interpretem, jehož německy mluvící země v současné době asi nejvíce uznávají a adorují. Ahoj Petere, dneska končí tvoje první turné...
Jo, je to tak. Končím v Berlíně, v mém rodném městě, včera jsem měl tady už jeden koncert, ale na ten dnešní se těším víc, protože na guestlistu není jediné volné místo a přijdou všichni mí přátelé, takže to vidím na oslavu až do rána. Pojďme ale k tvé hudbě. Tvůj první singl "Alles Neu" zaznamenal obrovský úspěch a myslím, že klip k němu se taky povedl. Ale upřímně, neměl jsi strach nasadit v klipu černochům na hlavu masky opic?
Proč? Víš, upřímně je mi u prdele co si o tom ostatní myslí. Kdo za tím vidí nějaký druh diskriminace je to jejich věc. Já jsem si tu masku oblíkl taky a necítil jsem se nějak ponížený. Podle mě jediný problém v tom můžou vidět jen běloši, protože si hned myslí, že to černochy uráží. Navíc ty opičí masky korespondují s názvem mojí desky "Stadtaffe" (Městská opice), ale když jsem ji pojmenovával, myslel jsem tím sebe, nikoho jiného.

Alles Neu
Celý ten klip je natočený v Kreuzbergu na slavné Schlesisches Straße. Byl to náhodný výběr nebo tě k ní něco poutá?
Žiju tam, takže volba nebyla jen tak náhodná. To místo vypadá přesně, jak v představách většiny režisérů. Má něco do sebe. Můj nový videoklip k písni "Schwarz zu Blau" jsem zase natáčel na Warschauer Straße a bude plný grafit a animací, které přesně tohle místo vystihují. Mimochodem bude se tam procházet zase opice. (smích) Takže se můžem jednou dočkat, že po vzoru Die Ärzte a Beatsteaks vystoupíš na pódium a proneseš Ich bin Peter Fox aus Berlin?
Berlin je má obchodní značka, takže se to může stát. Vlastně jsem to už párkrát říkal, ale to bylo ještě s mou kapelou Seeed, ale teď je to prostě jiný... V čem?
Berlín byl vždycky největší a nejspecifičtější město Německa, je to evropský New York, všichni jsou pyšní, že v něm bydlí. Ale někteří z něj dělají cool záležitost. Možná někdy řeknu, že jsem Peter Fox z Berlína, ale spíš jako vtip. Zatím stačí ta propagace na mých fotkách a klipech. Zmínil jsi tvou kapelu Seeed. Jak se tvářili oni, že vydáš sólovku?
Připravoval jsem je na to dlouho, takže zaskočeni určitě nebyli. Chtěl jsem si vyzkoušet jiný styl než se Seeed, nazpíval jsem všechny vokály, což jsem předtím nikdy nedělal a snažil se o to, aby nikdo neřekl, že to zní jako další řadovka od Seeed. Jaký je hlavní rozdíl mezi Peterem Foxem, coby sólovým umělcem a Peterem Foxem, členen Seeed?
Tak hlavně se konečně nemusím dohadovat, kdo by měl zpívat, protože jediný, kdo se staví k mikrofonu jsem já a nad textem si sedá také Peter Fox sám za sebe a napíše ho od počátečního A až po konečné Z. Se Seeed vzniklo těch textů víc a pak se vybíralo to nejlepší z nich. Možná ti to zní cool, ale když si to někdy poslechnu tak vznikly opravdu hodně divný textový sekvence. Jak tě napadlo nahrát všechnu hudbu se symfonickým orchestrem?
Chtěl jsem vytvořit nový styl a to se mi povedlo. Vždycky jsem snil o tom, že budu zpívat s orchestrem za zády. Navíc je smrtelné kombinovat hip hop a dancehall s orchestrem, ale ustál jsem to. Myslím. To vypadá, že jsi si byl úspěchem předem jistý...
Doufal jsem v něj. Před vydáním jsem to pouštěl několika lidem a věděl, že se jim to líbí, takže jsem v ten úspěch věřil.
Haus am See
A šlo to celkem rychle. V červenci jsi v Berlíně koncertoval v jednom z nejmenších klubů, teď jsou to haly a v létě se chystá tvůj první koncert na berlínském stadionu Wuhlheide.
Víš nejdůležitější je víra. Věřil jsem, že dokážu vyprodat klub pro dva tisíce lidí, věřím, že vyprodám stadion pro sedmnáct tisíc diváků. Ale upřímně jsem překvapený a šťastný. (pozn. autora: Koncert ve Wuhlheide byl vyprodán do dvou týdnů, Peter Fox přidal další tři termíny, které byly vyprodány stejnou rychlostí) A věříš i v zahraniční úspěch?
Asi ne. Mé album je nazpíváno v němčině a alfa a omega Petera Foxe je v textech a jsem přesvědčen v to, že mnoho lidí němčina odrazuje. Německo, Rakousko a Švýcarsko, tam se podívám. Možná i do Nizozemska, to je hned za humny a Nizozemci hltají německou hudbu. Se Seeed jsme hráli v Praze a přišlo tisíc lidí to bylo výborné. Beatsteaks a Die Ärzte Roxy vyprodali, proč by to neudělal Peter Fox?
Protože, hrajou-li Die Ärzte v zahraničí tvoří devadesát procent publika němečtí fanoušci, kteří jsou ochotni za nimi jet i do Austrálie a v téhle pozici asi ještě nejsem. Koncerty v zahraničí by byly jako ruská ruleta. Toužíš opravdu po domě na jezeře a dvaceti dětech jak zpíváš v "Haus am See".
Samo sebou. Ok. Otázka na závěr. Kdy se dočkáme následovníka Stadtaffe?
Hodně jsem tento rok pracoval, potřebuju si odpočinout a začít stavět dům na jezeře a zadělávat na dvacet dětí. (smích)

Chvíle, kdy jsem se chystala na své první interview se dá označit za archaickou vzpomínku. Připravovala jsem se na to několik týdnů dopředu, baterky z diktafonu trýznila v nabíječce tři dny a sondovala rady od všech, kteří byli na ráně. Tu nejcennější jsem dostala od svého nynějšího kolegy z musicserveru. A to: "Připrav se na to, že ty největší nicky nadělají nejvíc cavyků". A je to pravda. Zůstanu korektní a nebudu uvádět žádná jména. První nepříjemná zkušenost přišla s jednou českou kapelou před jejich festivalovým vystoupením. Všechno se zdálo být domluvené, manager byl ve všech směrech velice ochotný, stanovil místo, čas a kupodivu byla kapela přesná jako hodinky. Většinou se totiž setkávám i s hodinovými posuny, hlavně kvůli prestižnějším médiím, které mají samozřejmě před českými prcky přednost. Ale zpátky z české kapele. Usadili jsme se v press stanu a ještě než jsem zmáčkla na svém diktafonu ON, mi oznámil frontman kapely: "A prosím tě, zkrať to, mám docela hlad a čeká na mě venku moje holka". Chtě nechtě, tohle mi prostě vzalo vítr z plachet a jakkoli jsem se snažila být co nejstručnější a vybírala ty nejzajímavější otázky, výraz kapelníka jak se neustále koukal na hodinky byl znervózňující. Druhý a doufám, že na dlouho poslední případ se mi stal loni v prosinci. Inteview mělo proběhnout v kultovním berlínském klubu SO36 s jednou u nás ještě neznámou kapelou. Opět jsme si ujasnili místo, čas, vyměnili telefonní čísla a domluvili se na akreditaci. Dvě hodiny před domluveným srazem se mi rozezvonil telefon a na druhém konci drátu se ozval manažer: "Prosím tě, ani nechoď, kapela dnes nemá moc náladu, interview odkládáme na neurčito". Ani jsem nestačila říct "Ok, nevadí" a už se ozvalo pípání položeného sluchátka volajícího. V obou situacích jsem se necítila zrovna nejlépe, ale snažila jsem se to ve svých myšlenkách vykompenzovat tím, že to nebyla moje chyba. O to je pak příjemnější vzpomínat na rozhovory s těmi, kteří opravdu něco dokázali a chovali se vstřícně, že jsem si až v duchu říkala: "Páni, ty bych brala domů". Ale o tom snad někdy jindy.