Když jsem poprvé dočetl "Nesnesitelnou lehkost bytí", byl jsem tak trochu zmatený. Jediný aspekt knihy, který ve mně natrvalo zůstal, je myšlenka, že člověk svůj život žije jen jednou, bez přípravy, a tudíž jeho chyby k tomu všemu chaotickému bloudění patří. Nikdy se dopředu nepřipravíte na nezkušenost nebo si necháte zkazit úsudek na cokoliv momentálním emočním laděním. Konkrétně v hudbě se pak často nevyhnete nepodstatné žánrové korelaci nebo (ač to nerad přiznávám) částečným stereotypům v uvažování o jistých umělcích (v mém případě spíš umělkyních). Zpětně se často ohlížím za svými recenzemi, protože je nevnímám jen jako slohovku na téma "album, co zrovna poslouchám". Jen málokdy si totiž k recenzím vybírám desky, jejichž vývoj měsíce nesleduji nebo které mi nejsou jakýmkoliv způsobem blízké. Zástávám názor, že recenzovat desky bez výraznějšího zájmu o žánr (či dokonce recenzovat něco jen proto, abych si do toho mohl kopnout) je přinejmenším úlet. Přesto se nebudu snažit komukoliv prohrabávat svědomí, I'm just saying. Jádrem tohoto odstavcového pudla je zruba toto: nikdy si nemysli, že tvůj momentální názor budeš mít i za měsíc, rok nebo dekádu. Na mysli teď nemám názorovou promiskuitu, ale spíše dotváření dřívějších úsudků. Mou názorovou pevnost otestovalo už mnoho desek. Jelikož nám právě skončil další rok, nabízí se chvíle na bilancování. Chtěl bych některým deskám věnovat ještě trochu energie a poupravit svůj původní verdikt. Nechci tvrdit, že mě hodnocení desek budí ze sna, ale při dlouhodobém poslechu následujících disků jsem byl nucen přehodnotit své původní stanovisko. Tak tedy, horská dráha mého svědomí se právě rozjíždí: Beyoncé - 4, nové hodnocení: 8/10 Ano, tyhle čtyřky jsou trošku povolenější, ale i přes mnoho poslechů jsem v době psaní recenze nedokázal ocenit jejich vyzrálost. Beyoncé natočila skvělou desku, která se jednoznačně vzdaluje nejvyjetějšímu mainstreamu. Na její koncerty budou stále chodit statisíce lidí a desky bude Bí prodávat jak norské máslo, ale už to nebude jen přisprostlá juchačka pro post-teenager obecenstvo. Sara Bareilles - Kaleidoscope Heart, nové hodnocení: 7/10 Upřímně je mi jasné, že Sara Bareilles nebude nejznámějsí a nejposlouchanější americká písničkářka u nás, ale přesto se o ní zmíním. Její album "Kaleidoscope Heart" jsem ověnčil šestkou. Netuším, co jsem si tou dobou myslel, ta deska má rozhodně na víc! Příjemná, žádné zádrhele, skvěle rozložený poměr balad a rychlejších trackl. Promiň mi můj omyl, Saro. Clare Maguire - Light After Dark, nové hodnocení: 8/10 Nechci pouze přidávat, v případě Clare Maguire musím udělat opak. V nadšeném druhém pohledu (v rámci recenze mé kolegyně Strakové) jsem britské zpěvačce mrskl devítku. Ač má deska své nepopiratelné kvality, z dlouhodobějšího hlediska bych dnes dal hodnocení minimálně o bod nižší. Kosmetická změna, říkáte si, ovšem rozdíl mezi 80 a 90 procenty je celkem výrazný. Z hlediska bodových hodnocení jsou toto všechny změny, které bych rád provedl. Nedá mi to, ale musím se ještě zastavit u "Born This Way" Lady Gaga. V recenzi (nad kterou sem strávil rekordní počet hodin) jsem desku označil za popovou desku dekády. A to jsem přehnal. Za body si však stále stojím. Ačkoliv se z žádné písničky nestal pořádný globální hit (a myslím, že od Lady Gaga dlouho žádný nový ani nepřijde, svět je přegagován), stále ze mě nevymizel pocit, že takové album ve vrcholném popu už dlouho nepřišlo. A to je tak zhruba vše. Mohl bych upravit hodnocení u více desek (např. debutu Markéty Konvičkové bych z mé pětky ubral na dva body z desíti), ale většína z nich je tak bezvýznamných, že už vás více nebudu obírat o čas. Tak zas někdy u udobřování mého svědomí.